Přátelé ticha a tmy

XVII. Učení je pro šprty

Týdny ubíhaly jeden za druhým a učiva přibývalo, ale nebylo to nic, co by Nio nezvládal. A protože se zatím držel svého pravidla, že se nebude ohlížet po klucích, i známky na tom byly dobře. Vlastně ne, byly na tom výborně... ale protože Nio nebyl zrovna ten typ, co by se často sám hlásil a nebyl ve třídě moc vidět, jen málokdy dostal známku navíc nebo nějakou pochvalu. A to moc netěšilo jeho otce - takže proto na tom nebyl výborně, ale jen dobře.

Nio si z toho však hlavu nedělal. Na rodiče občas zapomínal, když se jen bavil se svými přáteli. A vůbec mu to nevadilo.

Na latinu byl ve své třídě s Dantem a Ember, ke které už neměl takový negativní vztah jako na začátku. Ember byla vlastně dobrou kamarádkou, byla chápavá a dobře se s ní učilo, protože s Niem sdílela touhu po vědomostech. Když se spolu o něčem ve třídě bavili, Dante je ze srandy nazýval nerdy, přitom si sám pro sebe vypracovával úlohy z matematiky a fyziky navíc.

Na téhle škole zkrátka museli být šprti všichni. Těm, co nebyli, totiž hrozilo mnoho poznámek a následné pozvání do ředitelny, kterému se všichni tolik vyhýbali.

Stejně se našlo pár takových, pro které ani tohle nebyla dostatečná motivace.

A jedním z nich byl právě Niův spolubydlící.

...

Nio už nějakou chvíli soudně hleděl na Fize, který seděl u stolu se svým notebookem se sluchátky na hlavě a opět zuřivě klikal myší a prsty útočil na svou klávesnici.

Nio se zvedl a přešel k Fizovi blíže. „Neměl by ses více učit?"

„Cože? Musíš mluvit nahlas, neslyším tě!" křičel kluk se sluchátky.

Nio si povzdechl. Nebyl to jeho problém, ale přece jen měl o Fize trochu strach. „Říkám, že by ses měl více učit!"

Fiz stopl hru, aby se mohl natáhnout pro svůj pytlík s pálivými chipsy. Kolik jich vůbec má? „Nio, sorry, ale já nejsem takovej nerd jako ty."

„Neříkám, že musíš být nerd. Jen bys měl věnovat učení i trochu svého volného času, ne?"

Fiz se zamyslel. „Hm. Ne."

„Klidně ti s něčím pomůžu..."

„To je dobrý, já... já mám stejně špatnou paměť." Vypadalo to, že bude pokračovat ve hře, ale místo toho si sundal sluchátka a podíval se na Nia. „Já sem nepatřím, víš? Nepatřím mezi tyhle chytrý lidi. Chtěl jsem jít na nějakou technickou nebo uměleckou školu. Chtěl jsem na game design, nebo na vizuální efekty, ale děda trval na tom, že si nesmím posrat kariéru, tak jako můj otec, a tak přesvědčil mámu, ať mě dá sem." Povzdechl si a otočil se zpátky k počítači. „Já vím, že bych se mohl víc snažit, ale mě to prostě všechno tak sere... ehm. Myslím nebaví. Mám chuť vytrhat všechny stránky z učebnic a raději je sežrat, než abych si to natloukal do hlavy."

To Nia trochu rozesmálo. Pak odvrátil pohled. „Taky mám občas takové chvíle. A řekl bych, že tě chápu, ale... my dva jsme dost rozdílní lidé."

Fiz se pousmál. „Jsem rád, že i přes to spolu souhlasíme."

Nio přikývl. „Ale stejně bys tomu učení občas mohl věnovat trochu času. Fakt aspoň trochu. Nebo tě čeká ředitelna," řekl jakože výhružně.

Fiz se zašklebil. „Narvěte si tu ředitelnu někam. Proč se toho všichni tolik bojíte?"

Byl to sice částečně vtip, ale Nio si uvědomil, že Fiz vlastně nebyl první noc na tom studentském srazu a neslyšel všechny ty historky.