Přátelé ticha a tmy

II. Chaos a pořádek

A tak to bylo tady - Niův první den v nové škole. Vytáhl z auta malý kufřík a otočil se směrem k hlavní budově Akademie, ve které se brzy určitě ztratí, jak předpokládal.

„Hlavně se chovej normálně a neotravuj lidi, ano?" napomínala ho matka. Možná to myslela dobře, ale rozhodně to tak neznělo.

„Však on to zvládne, je to můj syn. Tahle škola z něj udělá slušného gentlemana schopného převzít firmu." Otcova očekávání byla naopak vysoká, tak jako vždy.

„Nedělejte si o mě starosti, opravdu," usmál se na rodiče Nio. A měl pravdu, nedělali si starosti. Než se stihl pořádně rozloučit, jejich auto mizelo pryč za bránou školního pozemku a ztrácelo se v lese.

On ten areál Ahearnovy Akademie vlastně nebyl na zrovna obvyklém místě. Byl to opravdu rozlehlý pozemek s několika hřišti, různými budovami, chlapeckými i dívčími kolejemi a velkou knihovnou, divadelním sálem i menším parkem. Byl však obehnaný několika kilometry železného plotu, který byl natřený na černo, aby pasoval k lavičkám a drobným soškám grifinů před bránou do hlavní budovy.

Po cestě k parkovišti přijížděla další auta bohatých rodičů a zase opouštěla pozemek. Nio se mezitím vydal po pískové cestě. Své věci už měl na pokoji, což mu před pár dny zařídili rodiče, stejně jako ostatním studentům. Takže svůj pokoj zatím neviděl. První však měl navštívit třídu.

Lidí kolem začalo přibývat, čím víc se blížil k budově. I oni už byli oblečení ve školních uniformách. Měli šedé svetry, pod nimi bílé košile a na krku pruhovanou kravatu, nebo košile s bledě hnědými saky, ve kterých všichni vypadali o něco vznešeněji. To u mnohých nebyla jen přetvářka. Dívky měly černé sukně a chlapci černé kalhoty. I přes jednotné uniformy se od sebe každý trochu lišili. Nio však mezi nimi hledal jen jediného. Hledal kluka, jehož vlasy na slunci zlatě zářily. Ethana. Ale nespatřil ho, studentů tu bylo opravdu moc.

Najednou se dvorem rozezněl školní zvonek a všichni vyrazili do tříd. Nio z kapsy vytáhl vytisklý plánek školy a vydal se podle předepsané trasy. Po několika zatáčkách a jednom schodišti se spojil se skupinkou, která mířila stejným směrem. Za chvíli stáli před dveřmi, u kterých byla cedule 1.A. To byla Niova třída. Když se ozvalo druhé zvonění - zvonění na hodinu - každý zabral nějaké volné místo v lavicích a všechno povídání utichlo.

Nio se nenápadně rozhlédl po třídě. Byla plná neznámých tváří, z nichž některé ze svého místa v druhé řadě u okna pořádně neviděl. I tak si byl jistý, že tu s ním Ethan není. Nezbývalo než doufat, že bude v třídě B nebo C.

Na poslední chvíli na volné místo vedle Nia přiběhla udýchaná holka. Dlouhé vlasy měla svázané do dvou culíků a tvář posetou jemnými pihami. Usmála se na něj. „Ahoj! Jsem -" Přerušil ji však hluk židlí, které se za studenty odsunovaly, jak se všichni zaráz postavili, když do třídy vešel učitel.

„Dobrý den," roznesl se učebnou jeho hlas. Byl to nižší černovlasý muž s hranatými brýlemi na nose. Neměl zrovna přívětivý výraz, ale zle taky nevypadal. „Posaďte se." A studenti poslechli. Učitel si odkašlal. „První bych zkontroloval absenci, než se pustíme k těm důležitým věcem. Ehm." Na stole rozložil svou složku a začal předčítat jména ze seznamu. Byl seřazený podle abecedy, takže Niovo jméno bylo mezi prvními. „Nicholas Cooper," přečetl učitel.

„Zde," odpověděl kluk v lavici u okna se zasmušilým výrazem. A učitel četl dále.

„Takže ty jsi Nicholas?" usmála se holka vedle něj.

Zamračil se. Nesnášel své jméno, proto ho nerad používal. „Říkej mi Nio."

Dívka nadšeně přikývla. „Dobře." Nejspíš jí připadalo, že když zná jeho přezdívku, stali se z nich automaticky přátelé. Ale Nio to tak určitě nemyslel.

Konečně zaznělo i její jméno.

„Ember Knightová."

„Zde!" zapěla svým jemným hlasem. Pak se otočila na Nia. „Jsem Ember."

„Vím. Mám přece uši." Už se začal rozhlížet po třídě, aby si vybral člověka, který by se s ním mohl vyměnit. Ember vypadala jako člověk, který překypoval energií, ale z Nia tu energii spíš vysávala.

„Proč je moje jméno vždycky na konci?" brblal si pro sebe kluk s drahými brejličkami na nose, který seděl v lavici za Niem. Jeho vlasy měly zrzavý nádech a měl je učesané tak, aby mu stály nahoru. Začal si mumlat něco o tom, kolik je tady lidí a začal je přepočítávat. Nio se na něj krátce podíval a zahlédl část jeho sešitu, kde si zrzek rozděloval jména svých spolužáků podle pohlaví, pořadí v abecedě a začínal už vytvářet nový seznam, který byl podle barvy vlasů.

„Dante Tierney," vyslovil další jméno učitel.

„Konečně!" vykřikl kluk. „Teda... zde." Za to si vysloužil posměšné pohledy několika spolužáků, ale předstíral, že je ignoruje. Hned si však začal vytvářet další seznam a je asi zřejmé, podle čeho.

Ethanovo jméno v seznamu nezaznělo, ale to už Nio očekával. Raději se díval z okna na oblohu a okolí budovy, než aby dával pozor.

Šedivé nebe,
myšlenky utíkají,
kde jen může být?

Učitel je dále seznamoval se školním řádem a desaterem hlavních pravidel. Následovaly další řeči, řeči, a řeči... až se Niovi zdálo, že se učitelův stín pohybuje jinak, než by měl... A najednou byla první hodina u konce.

Učitel se postavil a zarovnal své papíry. „Doufám, že spolu budeme vycházet. Další hodiny už máte podle rozvrhu," a vydal se pryč ze dveří zrovna ve chvíli, kdy začalo zvonit na přestávku.

Všichni studenti se také začali zvedat, ale Nio seděl na místě. Na tohle nebyl zvyklý. Zaměstnanci Ahearnovy Akademie fungovali jako přesně načasované hodinky. Teda, alespoň jemu to tak připadalo.

Přistála mu na rameni dívčí ruka. „Jdeš?" ptala se Ember.

„A-ano," odpověděl a rychle se zvedl. Nebyl čas přemýšlet nad blbostmi. Dodržování rozvrhu bylo jedno z nejpřísnějších pravidel.

Když vyšel na chodbu, setkal se s několika proudy studentů, kteří mířili různými směry. Pokusil se dohnat své spolužáky, ale jeho kufr zavadil o něčí nohu a ten určitý student zavrávoral a opřel se o Niovo rameno, aby nespadl.

„Omlouvám se..." zamumlal student zmateně, ale když se podíval do Niových očí, rázem na zmatek zapomněl.

A Niova tvář se dneska poprvé rozzářila. „Ahoj Ethane."