Přátelé ticha a tmy

XLIV. Chaos

Nia probudil vzdálený lidský křik. Pomalu se zvedl ze studené podlahy, ale pořád mu bylo chladno. Chytil se za hlavu, zatímco se rozhlížel okolo. Viděl trochu rozmazaně a všechno bylo takové bílé... ne, šedé... šedé světlo... Nio zavrtěl hlavou.

„Co se stalo?" zeptala se zmateně Ember, která se taky pomalu zvedala ze země. I ostatní se probouzeli.

„To jsme všichni zaráz usnuli?" Dante zavrtěl hlavou. „To nedává smysl."

Ethan se zamračil. „Mě teda více děsí ten křik. Vy to neslyšíte?"

Všichni na chvíli zmlkli, aby mohli poslouchat.

„Jde to ze sálu?" ptal se zmateně Dante.

Ozval se zvuk tříštícího se skla. A potom... jako by se sesypala zeď. Všichni si vyměnili vyděšené pohledy.

„To nebude dobrý," dodala ještě Laila. A všichni se rozběhli po schodech dolů nejkratší cestou k sálu. Něco na tom všem však bylo hodně... neobvyklé. Ať už to šedé světlo, co bylo venku za okny, nebo stálý pocit chladu, i když běželi. Schody nebyly tak tvrdé ani pevné jako obvykle, ale nad tím při rychlém běhu neměli čas přemýšlet. Pak se za okny najednou mihl nějaký velký temný stín, skoro jako by to byla obří ruka.

Všichni se zastavili uprostřed schodů.

„Co... co to bylo?" vydal ze sebe Dante přiškrceným tónem.

Nikdo neznal odpověď. O to více se hnali dolů do sálu, aby na ni mohli přijít. Sotva vběhli dovnitř, ozvala se další rána a další část venkovní zdi sálu se rozsypala. Skupinka teenagerů zaraženě hleděla ze svého zdánlivě bezpečného místa na druhou stranu sálu.

Skrz díru ve zdi se dovnitř táhlo velké chapadlo z nějaké pohyblivé temné hmoty, která se hrnula prostorem, jako by popírala zákony gravitace a všeho smyslu. Natahovalo se po jednom z hostů, po ženě, kterou objalo kolem pasu a táhlo ji ven. Žena křičela, snažila se z jeho sevření vyprostit a kopala nohama, ale nikdo jí nešel na pomoc. Všichni byli příliš vyděšení na to, aby byli schopni udělat více, než jen přihlížet počínání té zvláštní stvůry, nebo utíkat pryč.

„Arachmortdes," zašeptal Nio. Ostatní mlčky souhlasili. Jestli byla školní legenda pravdivá... jestli bylo tohle to monstrum, o jakém se říkaly děsivé historky, kterým nikdo nerozuměl... byl to Arachmortdes.

„Je obrovský. Ale není reálný, prý jen z části. A není jisté, čím se živí, ale nic dobrého to nebude," zněla kdysi slova jedné ze starších studentek.

Z Nia opadl prvotní šok a vzpomenul si na to, proč se původně vydal běhat po škole. „Alonso..." Rychle se rozhlédl okolo, ale v tom zmatku by bylo složité kohokoliv rozeznat. Chtěl se rozběhnout vpřed, ale Ethan ho zadržel.

„Počkej, přece tam nevběhneš, když je tu ta věc!" Ukázal na dlouhé chapadlo, jehož zbytek těla byl ještě někde venku, kam ani neviděli. Ta žena, kterou to monstrum předtím chytlo, už byla dávno z dohledu.

Nio se však Ethanovi vyškubl a rozběhl se pryč. „Alonso!" křičel, až se mu hlas prolomil. Křičel v naději, že nepřišel pozdě.

Najednou i Ember vyděšeně vykřikla. „Mami!" rozběhla se přímo k dalšímu chapadlu, co se natahovalo pro ženu s tváří velice podobnou té její.

Dante utíkal na druhou stranu, pryč od té věci. zamotal se však mezi skupinu utíkajících lidí a ztratil se mezi nimi.

A Laila s Ethanem... ať zmizeli kamkoliv, na ně teď Nio nemyslel. Pobíhal po sále, ale žádná z tváří, které zahlédl, nebyla Alonsova. Doběhl až k hromadě sesypaných cihel a zdiva na místě, kde byla dříve stěna. Nio krátce pohlédl ven. Byl blíže k chapadlům a uvědomil si, že je jich vlastně několik. Minimálně šest. Motala se do sebe navzájem, chaoticky splývala... ale vlastně to nebyla chapadla. Byla to hmota... lidských končetin, nohou, rukou, možná i hlav, které zarůstaly do sebe a hýbaly se, jako by byly stále živé. Neměly však lidskou kůži a spojovala je nějaká černá hmota, která... Nio raději odvrátil pohled.

Jak však stál blízko u té hromady cihel, všiml si, že z ní trčí ruka. Někdo pod tím vším musel být uvězněný. Nio se rychle sehnul a začal cihly odhazovat pryč, ruka se pohnula a potom se z hromady vynořil celý člověk, jeden ze studentů. Dokázal se dokonce postavit a začal ze svého oblečení oprašovat prach; to už však Nio věděl, že to není Alonso. I přes to, že před chvílí ležel pod hromadou cihel, byl ten kluk... v pohodě. Ani mu netekla krev.

„Díky," řekl krátce Niovi, ale pak se rozběhl pryč.

Nio se zmateně rozhlédl okolo. Co se to vůbec děje? Hodně věcí nedávalo smysl. A odkud se vzalo to monstrum?

Nio zahlédl svého otce. Byl na nádvoří a utíkal pryč spolu s lidmi, co se snažili uniknout dlouhým chapadlům. Nio chvíli přemýšlel, ale pak se rozběhl za ním. Připadalo mu však, že skoro nedýchá. Necítil z běhu únavu. Ani se necítil být... naživu. Je tohle snad peklo? Ne, to by tu nebyla Ember.

Černé chapadlo bralo další lidi a Niův otec se mu jen těsně vyhnul. I když se ti lidé, nejspíš něčí rodiče, snažili vykroutit z jeho sevření, nedokázali to. Příšera si je přitáhla blízko ke svému velkému, nechutnému, balvanovitému tělu. V tu chvíli se otevřel její chřtán, který by nešel popsat jako nic jiného, než nekonečná temnota ozbrojená několika řadami dlouhých ostrých zubů. A v té ti lidé zmizeli. Jejich křik utichl.

Nio se snažil nad tím příliš nepřemýšlet. Běžel dále ke své rodině, i když pořádně nevěděl proč. Ne, věděl - běžel jim na pomoc. Nenáviděl svého otce... ale nebyl zas tak kruté povahy, aby ho nechal té příšeře napospas. Ani mámu ne.

„Okamžitě odjíždíme domů!" křičel za běhu pan Cooper, aniž by se ohlížel. Jeho boty se bořily do našedlé trávy, která se ve větší vzdálenosti od děsivého monstra více a více propadala. Jako by svět mimo něj přestával existovat.

„Ale Nicholas je stále tady," namítla udýchaně jeho žena. Potom nešťastně klopýtla a zůstala ležet na zemi, zatímco on běžel dále. Začala křičet o pomoc, ale to už k ní doběhl Nio.

„Mami, jsem tady."

Překvapeně se na něj podívala a přijala jeho nabídnutou ruku. Nio jí pomohl na nohy. Potom se však zděšeně podívala za sebe. Odstrčila Nia stranou a rozběhla se pryč.

Nio ucítil, jak se jeho záda vpila do něčeho, co zpomalovalo jeho smysly, a kolem hrudníku se mu omotalo několik rukou z tmavé hmoty. Nejen, že se nemohl tak rychle hýbat, ale taky všechno vnímal zpomaleně.

Jeho matka utíkala pryč. Nechala ho za sebou ve chvíli, kdy šlo o rozhodnutí, jestli zachrání svůj život, nebo jeho.

O kousek dále utíkal i Niův otec. Ten se ani neohlížel a běžel pryč spolu s Jamesem; mířili k autu. Dohánělo je však další chapadlo, které bylo rychlejší než oni. Taky je polapilo. Už nemohli uniknout.