Přátelé ticha a tmy

VIII. Střet názorů

Poslední dvě hodiny dnešního rozvrhu zabíral Niovi volitelný předmět - hra v orchestru. Šel chodbou směrem k hudebnímu sálu a v ruce se mu houpaly housle v černém pouzdře. Před ním šly dvě studentky, co si něco šeptaly a hihňaly se u toho. Ostatní už nejspíš byli v sále.

Nio přemýšlel, jestli tam vůbec bude někdo, koho zná. Ethan sice hrál na kytaru, ale na jiný nástroj neuměl, takže si raději vybral sbor, který Niovi na rozvrhu naopak chyběl.

Proti Niovi šel chodbou starý muž v obleku, který měl úhledně vyžehlený, ale jeho šedivé vlasy mu trčely na všechny strany, jako by se jich od rána nedotkl. Měl shrbený postoj a v rukou koště, kterým zametal podlahu pod okny. Nio přemýšlel, co je to za člověka, ale potom si vzpomněl. Je to školník, říkal někdo ze starších studentů. A jmenuje se Barlor... Charles Barlor. Prý je to zvláštní člověk. Ale kdo na téhle škole není?

Shrbený muž přestal zametat a zvedl koště do vzduchu. Zvláštně se na ně podíval. „Co to povídáš, Marto?" Naklonil se blíže ke koštěti, jako by ho poslouchal.

Nio se zastavil na místě a nechápavě si školníka prohlížel. Co to má sakra znamenat? Ale muž si ho nevšímal.

„To nemůžeš říkat, Marto," bědoval muž. „Marto... Marto... Přestaň mluvit, Marto," prosil tiše. Pak se zarazil. „Co říkáš? Že je tady... ten kluk, co nenávidí své jméno?" Prudce se ohlédl na Nia.

Nio netušil, co v tu chvíli měl dělat. Rozběhl se chodbou pryč. Když se konečně dostal ke dveřím, ani se neohlížel a vběhl do sálu. Zavřel za sebou a stále zrychleně dýchal, ale nasadil klidný výraz a upravil si límec košile.

„Á, poslední žák je tady," řekl učitel a usmál se na Nia.

Nio mu úsměv nejistě opětoval a omluvil se, že jde pozdě. Pak se rychle vydal k ostatním, kteří už seděli v hloučku na židlích před pódiem.

„Na co hrajete, pane...?"

„Cooper," řekl Nio. „Hraji na klavír a na housle. Ale vybral jsem si housle."

„Dobře. Posaďte se prosím tady," ukázal učitel na místo mezi ostatními houslisty.

Nio se posadil na volnou židli a rozhlédl se okolo. Na levé straně vzadu stál velký klavír a za ním seděl zrzavý Dante, který na Nia na pozdrav mávl. Tak to aspoň jeho tu poznával. Potom se však otočil na učitele a uvědomil si, že poznává i jednoho z houslistů, co seděl blízko něj. Byl to ten černovlasý kluk, kterého potkal ráno u snídaně. Alonso však Nia ignoroval a tiše sledoval učitele.

„Dneska spolu máme první hodinu, takže po vás nebudu chtít nic složitého," pousmál se učitel. „Důležité bude zjistit, jak na tom každý jste, abychom to mohli dát dohromady. První bysme si mohli říct něco o tom, co vlastně taková hra v orchestru obnáší..."

Nio něco spatřil za obrovským oknem sálu, ale než si to stihl pořádně prohlédnout, bylo to pryč. Nejspíš to byl pták... ale proč to mělo obličej? Ne, Nio zavrtěl hlavou, to se mu jen zdálo. Měl by raději dávat pozor.

Podíval se zpátky na učitele, ale koutkem oka zahlédl, že se i Alonso díval k oknu. Když se však podíval na Alonsa, kluk odvrátil pohled a tvářil se, jako nic.

...

„Ne, já chci dělat projekt o Fitzgeraldovi!" trvala na svém Ember.

Dante se na ni zamračil. „Notak, Fitzgerald, to vážně? Proč nemůžeme dělat Kafku?"

„Protože Fitzgerald má skvělé knihy!"

„A Kafka snad ne?"

Nio do hádky nezasahoval. Měli už nějakou dobu pracovat na projektu do literatury, jak se dohodli, jenže místo toho seděli u stolu v rohu knihovny a přehadovali se o tom, jaké vůbec budou mít téma.

„Dobře, Fitzgeralda ne, když nechceš," Ember si založila ruce, „tak bude téma Oscar Wilde, no."

Dante naštvaně zabručel. „Neee, toho nesnáším."

„Proč jako?"

„A nemůžeme prostě vybrat nějakého méně známého autora?"

Ember se uchechtla. „Jakého? Pochybuju, že kromě klasik čteš i novodobé romance."

„A já zase pochybuju, že ty čteš sci-fi detektivky. Takže se vážně asi neshodneme."

Nio je nechal, ať se hádají, když je to tak baví, a vydal se pryč z knihovny. Potřeboval si pročistit hlavu. Buď se ti dva shodnou, než se vrátí zpátky, nebo to bude stejné a bude do toho muset zakročit a vybrat něco on.

Procházel mezi vysokými dřevěnými regály, které byly plné různých knih seřazených podle abecedy. V knihovně bylo i pár dalších skupinek, ale nikdo se tolik nehádal.

Konečně se dostal ke dveřím. Jejich dřevo mělo stejný odstín jako police a byly vysoké a těžké, až se divil, že jdou tak hladce otevřít. Vyšel na chodbu a dveře se za ním pomalu zavíraly.

„Ethane?" překvapeně se podíval na kluka, který zrovna procházel okolo. „Nečekal jsem tě tady..."

Ethanovi se na tváři objevil ten jeho obvyklý úsměv. „Slyšel jsem, že makáte na projektu. Dáváš si pauzu?"

Nio si povzdechl. „Ani jsme nezačali. A co tu děláš ty?" Podíval se k jeho ruce, kde Ethan držel plechovku s limonádou z automatu. Byl to jeden z těch drinků, kde pomalu není nic jiného, než cukr. Nio zavrtěl hlavou. „Tohle není moc zdravý výběr, Ethane."

Ethan schoval ruku za zády a zatvářil se, jako by nic. „Ehm, já nejsem Ethan," pousmál se, „vlastně jsi mě tu neviděl, vůbec nemám v ruce pití, co by mi rodiče zakázali... Jsem jen nevinný duch, co si tu tak proplouvá okolo..."

„Teda," Nio se pousmál, „když už tady spolu vedeme konverzaci, Pane Duchu, možná bysme mohli udělat takovou dohodu. Že byste mi radil při testech, co vy na to?"

Ethan pokračoval ve své roli, tiše přikročil k Niovi a dal mu ruku kolem ramen. „Já bych ale nebyl moc dobrý rádce," zašeptal mu do ucha.

Niovi poskočilo srdce. Ethan byl v téhle chvíli tak blízko... Ale on sám se najednou rozesmál a pověsil se na Nia.

„Promiň, to bylo fakt stupidní..." pomalu se odtáhl, ale pořád se smál.

Nio se taky smál a zakrýval si tvář rukou, ale spíš z toho důvodu, aby Ethan neviděl, že se červená. Už dost, tohle mu nemůže pořád dělat!

Ethan si zamýšlené prohrábl vlasy „No... ehm, už tě nebudu rušit. Asi máš ještě dost práce."

Nio s povzdechem přikývl. Vůbec se nechtěl vracet zpátky ke svému projektovému týmu.

Ze dveří knihovny vykoukl zamračený Dante. „Nio!" vrhl naštvaný pohled po svém spolužákovi. Když však spatřil Ethana, jeho výraz na chvíli povolil. Ale jen na chvíli. Pak se nasupenou chůzí vydal směrem k Niovi. „Máš pracovat na projektu, ne se tady vybavovat s takovým..." zahleděl se na Ethana, „s takovým idiotem, co určitě ani nezná algebru!"

Ethan se zamračil. „Hej. To jsem si nezasloužil."

Dante si však upravil brýle prostředníčkem, a pak chytil Nia za předloktí a táhl ho zpátky do knihovny. „Povídat si můžete potom!" křikl ještě na Ethana, než se za nimi zabouchly dveře.

Nio se mu vyškubl ze sevření a probodl ho pohledem. „Co ti provedl, že hned sypeš urážky? Ethan si se mnou jen normálně povídal."

Dante však najednou vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Roztřesenou rukou si prohrábl krátké zrzavé vlasy. „Takže on se jmenuje Ethan..." Znovu si urovnal brýle. „Já... promiň, občas takhle po někom vyjedu, když... no... to je jedno. Máme makat na projektu." Chůzí připomínající chůzi robota se vydal mezi police s knihami zpátky k jejich stolu.

Nio však stále zpracovával, co se tu právě událo. Ten pohled, jakým se Dante na Ethana podíval... Bylo to sice jen na sekundu, ale i tak... Co to mělo znamenat?