Přátelé ticha a tmy

XXII. Labyrint bizarnosti

Laila krůček po krůčku vstupovala do chladného podzemí. Kamenné schody byly studené stejně jako kamenné stěny, co je obklopovaly. Bylo to něco úplně jiného oproti chodbě, ze které sem vešli.

„Má to vůbec konec?" ptal se tiše Ethan a snažil se posvítit dolů, jestli pod schody nespatří normální podlahu.

„Musí mít. Přece to nevede do pekla?" ušklíbla se Laila, ale vzápětí měla chuť svou otázku přehodnotit. Ne, v pekle by bylo větší horko.

Dante se držel blízko nich a nervózně se rozhlížel okolo. „Asi vidím konec."

A opravdu. Za chvíli došli ke konci schodiště a zabočili doprava, což byla jediná možná cesta dále. Najednou se před nimi otevřel velký prostor, nějaká kamenná síň, která měla různých východů hned několik.

„No jistě, že pod tohle školou bude bludiště!" rozkřikl se naštvaně Dante. Vzápětí ho však vyděsila ozvěna jeho vlastního hlasu, která se ze všech míst vracela zpátky. „Bludiště... iště..." dozníval hlas, jako by už ani nebyl jeho.

„Mám pocit, že tu umřeme," řekla nevrle Laila.

Ethan ji chytil za ruku a přivinul si ji k sobě. Naklonil se k ní, jako by ji chtěl rychle políbit, ale ona ho odstrčila.

„Teď ne, Ethane."

„Ale řekla jsi, že tady můžem umřít. Tak jsem myslel... Kdyby se náhodou něco stalo, abych náhodou nelitoval-"

„Tím to akorát přivoláváš," zamračila se na něj.

„Hej, uhm..." Dante nervózně přešlapoval na místě. „Nechcete si to nechat na potom?"

„Vidíš?" Laila ukázala na Danteho. „Alespoň někdo tu má rozum. Tak pojďte, jdeme najít Tristu." Sama se vydala vpřed, i když nejspíš netušila, kam jde. V hlavě si opakovala, že si musí zapamatovat cestu, aby trefila nazpátek. „Tristo!" Její hlas se roznesl chodbami stejně jako před chvílí ten Danteho. Tentokrát jí však odpověděl dívčí hlas, i když to byla jen ozvěna.

Laila se překvapeně usmála. „Je tady! Musí být tady..." A přidala do kroku. „Tristo! Tristooo!"

Ethan s Dantem si vyměnili nervózní pohledy. Ale pak se rozběhli za ní.

Odpovědí jim byl křik... nebo pláč... který se s ozvěnou rozléhal okolo, ale jak si Laila hledala cestu bludištěm kamenných chodeb, se stále přibližoval.

„Tristo?"

„Lailo! Lailo! Já chci pryč! Nenávidím tmu! Já..." Křik nahradil pláč a ozvalo se i řinčení těžkých řetězů. Co to mělo znamenat se Laila dozvěděla, až když odbočila za roh.

Vypadalo to, jako by ji sem sotva někdo dotáhl, ale ještě ji nestihl úplně připoutat. Trista byla opřená o kamennou zeď, ke které byly přibité řetězy, co ji držely pouty na obou zápěstích. Byly tam i další řetězy, co ležely na zemi, ale byly otevřené, neměla je připoutané k nohám. Byla to obrovská místnost a světlo Lailiného mobilu ji nedokázalo celou osvítit, ale o něco dále se leskly další řetězy a něco, co vypadalo jako lékařské nástroje... ale s tím si nikdo nemohl být jistý. Nikdo to nechtěl jít prozkoumávat blíže.

„Proč je sakra pod školou něco takového?" nadával Dante, aby skryl, jak moc ho ta realita děsila.

Trista sebou stále házela. „Chci pryč! Chci pryč!"

Laila zpomalila a zvedla ruce před sebe. „Hej... To jsme my! Všechno je v pořádku, nemusíš-"

Trista však začala hlasitě křičet, až jim to řvalo uši. Trista... ta věčně tichá dívka... tohle ani nevypadalo jako ona.

Laila se k ní i přes to přiblížila a posvítila si na řetězy, aby vymyslela, jak je dostat z jejích zápěstí. Trista sebou házela ještě více, ale Laila pevně chytila jednu její ruku a otočila se na kluky. „Co tam tak stojíte? Pojďte mi pomoct!"

Oba vyběhli vpřed a každý Tristu chytil za ruku.

„Tohle nemohly udělat přízraky," začal Ethan, ale Laila ho přerušila.

„O tom se pobavíme potom!" Prohledávala okolí se světlem mobilu, který se měl určitě brzy vybít, ale nakonec tam našla pohozený klíč. Zvedla ho a dala se do odemykání pout. Nedávalo to smysl. Nic z toho nedávalo smysl. Proč by ji sem někdo přivazoval, když to ani nedokončil a utekl? Možná ho vyrušili. Ale i tak...

I v druhém poutu to poskočilo a pevný kousek kovu se rozevřel. Laila hned chytila Tristu za zápěstí. „Jdeme," řekla přísně.

Dante se vydal napřed, aby svítil na cestu... a taky se snažil vzpomenout si, kudy sem vlastně přišli.

Trista se stále zmítala a snažila se Laile vyškubnout. Dokonce při tom kopla Ethana do nohy a ten bolestivě zaskuhral.

Laila se zastavila a přitáhla si Tristu blízko k sobě. „Tak hele. Jestli toho nenecháš, zůstaneš tady navždy." Nechtěla na ni být zlá, ale nic jiného už ji nenapadalo. Potřebovala, aby s nimi spolupracovala. Bylo to přece pro její dobro.

A Trista konečně zmlkla. Přestala sebou házet a poslušně šla vedle Laily s prázdným pohledem upřeným před sebe. V očích se jí odráželo světlo mobilů jako malé hvězdičky, ale jinak byly její oči prázdné v porovnání s tím, jak se tvářila dříve.

„Mám to, jsme u schodů," řekl úlevně Dante a posvítil ostatním na cestu.

Ethan, který šel poslední, však vyděšeně vypískl a hned za sebe posvítil. „Ale kurva už! Jděte pryč!" Nadával roztřeseným hlasem.

Nikdo se nemusel ptát, co mu sahalo na kotníky.

Rychle vyběhli po schodech nahoru a zvláštní dveře do podzemí za sebou opět zavřeli. Snažili se popadnout dech, ale dlouho se na tom místě zdržovat nechtěli. Rozběhli se zpátky o něco příjemnějšími chodbami temné školy a zamířili k východu. Dante chytil Ethana za ruku, protože kvůli své ráně zůstával pozadu a nikdo nechtěl, aby se to celé znova opakovalo.

Konečně vyběhli ven. Dante se dal do zavírání dveří a ostatní se setkali s pohledy zbytku skupiny, která ven dorazila před chvílí.

„Už jsme se báli," začal Alonso, ale překřičela ho Ember.

„Tristo!" rozběhla se ke kamarádce a vrhla se jí kolem krku. Ale Trista ji hned odstrčila a vyděšeně ustoupila dozadu. Laila ji však opět chytila za zápěstí, ať neuteče. To by ještě scházelo, aby ji teď museli hledat po celém školním pozemku.

Ember se přestala usmívat. „Co... co se tam stalo?"

Laila zavrtěla hlavou. „Nevím. Ani... ani mě teď nic normálního nenapadá... ale Trista si musela projít něčím hodně děsivým, i když to bylo sotva pár minut."

Všichni se tiše zahleděli na vyděšenou belovlasou dívku.

Laila se vrátila pohledem k Ember. „Ty... ty jsi s ní na pokoji, že? Možná se ti to z ní podaří dostat... ale musíš se ptát opatrně. Je možné, že ani ona nebude vědět, co se přesně stalo."

„Ale tohle přece nemohl udělat stínochodec!" namítl Ethan. „Musela vidět tvář nějakého člověka. Musí nám říct, kdo to byl!" Už to vypadalo, že se vydá k Tristě, ale Laila ho zadržela.

„Ne. Trista se teď potřebuje vyspat. A jestli to s ní bude špatné i nadále, musíme to zítra někomu říct. Nějak už to zařídíme, aby se neprovalilo, že jsme porušili pravidla."

„Ale-"

„A to je pro dnešek konec," utla to naštvaně Laila. „Přátelé ticha a tmy... odteď platí přísný zákaz chození v noci do této budovy. A teď... rozchod."

Všichni chvíli stáli tiše na místě, ale pak se postupně začali vydávat k dívčím a chlapeckým kolejím.

Nio se však rozhodl její rozkaz ještě jednou porušit. S tenkou knížkou v ruce se rozběhl za Lailou, než se jejich cesty rozdělí. Natáhl k ní ruku. „Získali jsme ten klíč."

Laila se na něj překvapeně podívala. Při těch starostech na to úplně zapomněla, přitom to byl ten hlavní důvod, proč se sem původně vydali. Děkovně přikývla, schovala si ho do kapsy a pokračovala dále, aby za ticha dovedla Tristu do jejího pokoje.