Přátelé ticha a tmy

XXXI. Tanec v dešti

Nio seděl u okna ve svém pokoji a pozoroval kapky deště, které putovaly po průhledném skle. Venku už byla tma a Fiz se stále nevracel. Není přece možné, že by byl stále v ředitelně. Nebo je možná po škole? A nebo s nějakou partou studentů, i to bylo možné.

Jak si Nio prohlížel mokrý chodník před chlapeckými kolejemi, všiml si, že se v dešti prochází nějaký student. Pak se zastavil na místě a hleděl vzhůru ke stromům, i když pořád silně pršelo. Ty černé vlasy by však Nio poznal na jakoukoliv dálku. Vždyť je to Alonso! Ale proč sakra stojí v dešti?

Nio mu napsal na mobil, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Alonso ho nejspíš ani neměl s sebou. Ale co dělal venku v tuhle dobu a v takovém počasí? Nio to chtěl ignorovat, ale nedalo mu to a ze strachu o jeho zdraví přes sebe hodil lehkou bundu, nazul si boty a vyběhl na chodbu.

Brzy už byl u východu a vyrazil do deště, přímo k Alonsovi. „Co tady děláš?" křičel už z dálky. „Vždyť se nachladíš!“ Když Nio doběhl blíže, uviděl však, že se Alonso usmívá.

„Třeba ne," řekl Alonso a rozběhl se pryč.

Nio se na něj nechápavě díval. „Mu snad hráblo," zamumlal si pro sebe a rozběhl se za ním, ať ho co nejdříve přivede zpátky.

Alonso se však nechtěl nechat chytit. Za chvíli vběhli do parku a on kličkoval mezi stromy, jako by si hráli na hoňku. „Jestli chceš, abych se vrátil zpátky, budeš mě muset chytit!“ Hlasitě se rozesmál a utíkal dále.

I Nio se pousmál. „Mu vážně hráblo.“ Běžel za ním dále a dostával se do hry, kterou hrál naposledy strašně dávno.

Alonso se schoval za strom a Nio ho nenápadně oběhl, ale když se podíval na druhou stranu, Alonso utíkal zase zpátky.

„No počkej!“

„Nepočkám!“ Běžel přes trávník až k lavičce, přes kterou přeskočil a běžel dále. Málem však uklouzl na mokré trávě.

Nio si z tváře musel při běhu odhrnovat mokré pramínky vlasů. „Já tě chytím!“

„Ale nechytíš!“ zasmál se Alonso a schválně se zastavil a otočil se na Nia.

Sotva Nio doběhl blíže, natáhl po Alonsovi ruku, ale ten vychytralec rychle uhnul. „Vedle.“

Nio ho však chytil za rukáv. „Zas tak vedle ne,“ usmál se vítězně.

Alonso si povzdechl. „No dobře, dobře... tak jsi mě chytil, no.“ Po drobných krůčcích se k Niovi pomalu přibližoval. „Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat." Natáhl k němu i druhou ruku. „Musíme dokončit náš tanec, Nio!“

Nio se pobaveně zasmál. „Vždyť je tma, jsme uprostřed parku pod jednou křivou lampou... a ještě k tomu jsme celí mokří. A ty chceš tančit?“

„A v tom je to kouzlo!“ zasmál se Alonso a jednou rukou chytil Nia za pas.

„Ani nemáme hudbu...“

„Naší hudbou bude déšť! A publikem hvězdy.“

„Vždyť přes ty mraky ani nejsou vidět.“

„Tak budeme bez publika. Jen ty... a já.“

„Dva ztracení umělci,“ pokračoval s úsměvem Nio. Chytil Alonsa za ruku a druhou ruku natáhl do vzduchu v dramatickém gestu. „Jen my dva, sami proti světu! A svět proti nám. Jak jsi říkal, Alonso, můj drahý, naší hudbou bude déšť.“

Alonso se nadšeně usmál, že se Nio přidal. Začal s tanečními kroky a vedl Nia s sebou. „I stromy nám zpívají - slyšíš to?“

„Slyším celý sbor,“ Nio ho následoval, „slyším šumění listů pod těžkými kapkami deště.“

„A já stébla trávy, co se pod deštěm prohýbají.“

Nio se ušklíbl. „Slyším i čvachtání mých promoklých ponožek...“

Alonso se zasmál. „Pravda.“

„... Co nasákly vodou z nebe, tou čistou vodou, která snáší se přímo na nás.“

Oba stále tančili, i když ani nenásledovali žádný rytmus. S každým krokem si však byli čím dál víc blíže.

„Vlastně to nebude až tak čistá voda,“ zapnul svou vědeckou část mozku Alonso. „Sbírá to různý nečistoty při průchodu atmosférou.“

„Však ta voda v našich botách taky určitě nebude jen voda,“ zasmál se Nio. „Klidně se vsadím, že je to aspoň z devadesáti procent bláto.“

„O co se vsadíš?“ Alonso z něj nespouštěl pohled a jeho i Niovy kroky pomalu zpomalovaly.

„O co by ses vsadil ty?" zeptal se se zvědavým úsměvem Nio.

„Mělo by to být něco, o co nechci přijít,“ zamyslel se Alonso. Už skoro stál na místě.

Nio měl stále jednu ruku opřenou na jeho rameni a tu druhou propletenou s jeho prsty. „O co nechceš přijít?“

Alonso pomalu zvedl ruku, kterou Nia předtím držel za pas, a odhrnul mu stočené pramínky mokrých vlasů z tváře. „O tebe.“

Nio se nedokázal odtrhnout od jeho očí. Přál ho jeho dotek v chladném dešti. Alonsova ruka jemně putovala po kraji Niovy tváře, až se zastavila pod uchem. Opatrně mu vjel do vlasů, jako by si chtěl pojistit, že mu tentokrát neuteče.

Nio však neměl v plánu utíkat. Překročil svou hranici strachu. Jeho rty se přiblížily k Alonsovým, cítil jeho neklidný dech. Najednou zavřel oči a poddal se tomu. Jejich rty se něžně setkaly, jako dlouho očekávané romantické přiznání jeden druhému. Niova ruka se pomalu sunula po Alonsově mokrém hrudníku, až se jemně dotkla jeho krku. Každý další polibek měl vůni deště a oni dva se na ni brzy stali závislí. Alonsova volná ruka našla Niův bok; přitáhl si ho k sobě blíže, jako by se měli stát jedním. Ani si neuvědomovali, že jim dochází dech, dokud Alonso tu společnou kletbu na chvíli neprolomil a odtáhl se od Nia jen na takový kousek, aby se mohl nadechnout.

Na Niově tváři zářil úsměv plný nadšení a velké úlevy, i přes to, že se mu stále třáslo celé tělo. Alonso taky cítil, že hoří štěstím, a když se k němu dostala i Niova nálada, musel se rozesmát. Nio se k němu brzy přidal a oba se o sebe opřeli čelem, aby nepřicházeli o tu blízkost, jakou si k sobě vybudovali.

A déšť stále šuměl mezi mokrými listy. Zem se plnila vodou, která ji zavlažovala, hvězdy se schovávaly za mraky, jako by spaly, a Nio s Alonsem stáli přitisknutí k sobě uprostřed toho všeho. Tenhle moment byl jen jejich, jako by si ukradli všechen čas jen a jen pro sebe.