Přátelé ticha a tmy

XXXIV. Zakázané aktivity

Nio seděl ve své lavici vedle Ember a společně s ostatními čekal, až do třídy vejde učitel. Měli mít třídnickou hodinu a někteří studenti už si mezi sebou šeptali, že prý jim učitel bude něco důležitého oznamovat. Pak se konečně ukázal ve dveřích a všechno utichlo.

„Teď mě všichni poslouchejte," začal svým obvyklým nezáživným tónem. „Už je to větší doba, co uběhla od začátku roku, a tak se, jako obvykle, bude konat školní besídka."

Studenti si mezi sebou tiše začali šeptat.

„Ještě jsem neskončil. Na besídce vystoupí sbor se svým repertoárem a také orchestr. Ti z vás, kteří se jedné z těchto hodin účastníte, dostanete bližší informace od svých učitelů. Pozvánka na besídku bude samozřejmě poslána všem vašim rodičům, nebo zákonným zástupcům. Je však doporučeno, aby jste je o tom informovali i vy sami. To by bylo ode mne všechno. A teď k dnešnímu učivu..." Rozpovídal se o věcech, co už byly méně zajímavé.

Nio ucítil, že mu někdo kopl do židle, a tak se se zamračeným výrazem otočil na Danteho.

Dante mu hned však věnoval nervózní pohled. „Promiň."

A Nio si uvědomil, že jen nervózně pohybuje s nohou.

„Mám hrát to sólo na klavír," pokračoval Dante, „ale nevím, jestli to zvládnu. Vážně to nechceš vzít za mě?"

Nio však zavrtěl hlavou a usmál se. „Vždyť já to necvičil. To ty jsi trénoval, Dante. Neboj, to zvládneš."

Dante se nervózně ušklíbl a sklopil hlavu k sešitu. Nio však měl pravdu. Nějak to snad zvládne.

...

Nio si užíval horkou večerní sprchu. Při tom však přemýšlel o své houslové roli a že na něj otec bude naštvaný, že se neujal sóla... ale snad to nebude až takový problém. Vlastně po delší době zase uvidí své rodiče.

Těšil se na to? Spíš ne. Ale snažil se tím netrápit - vždyť má ještě týden.

Zastavil vodu a natáhl se pro ručník, aby se mohl usušit. Potom stál před zrcadlem s ručníkem přehozeným přes rameno a česal si své vlnité vlasy. Zase mu dorostly. Možná by potřeboval holiče. Ale na druhou stranu se mu to líbilo, teď se jeho účes trochu podobal Alonsovi. Ale ten stupidní culíček Nio nikdy nosit nebude.

Vešel do pokoje a přemýšlel, že už půjde spát. I Fiz už tiše ležel v posteli. Ale Nio měl z nějakého důvodu pocit, že jen hledí před sebe a nemá zavřené oči. Byla však tma, a tak to raději nezjišťoval.

Někdo tiše zaklepal na dveře.

„Alonso?" zeptal se Nio. A odhadoval správně. Když se dveře otevřely, stál v nich jeho známý černovlásek. Kdo jiný taky, v tuhle hodinu.

Jenže Alonso byl oblečený, jako by se chystal ven. Vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel. „Chystám se jít do knihovny," odpověděl hned na Niovu nevyřčenou otázku.

Nio se zamračil. „Teď? Alonso, to přece není dobrý nápad. Minule jsme..."

„Ale já nepůjdu po školních chodbách, mám vymyšlenou jinou cestu. A navíc, knihovna je v noci ve škole jediné bezpečné místo, vzpomínáš?"

To si Nio pamatoval, ale stále mu nešlo do hlavy, proč by Alonso chtěl tolik riskovat. „A... a jak se tam chceš dostat?"

Alonso se pousmál. „Oknem. Nechal jsem si ho pootevřené - jen tak nenápadně, aby to nikdo nepoznal, ale dost na to, abych ho dokázal zvenčí otevřít." Při tom přicházel blíže k Niovi.