Přátelé ticha a tmy

IX. Housle

Nio ležel na své posteli a listoval učebnicí všeobecné historie. Zatím sice probrali jen pár prvních stránek, ale pokud šlo o historii, rád si pročítal učebnici dopředu.

Za chvíli ji však stejně zaklapl a podíval se na Fize, který seděl na své posteli se skříženýma nohama a opíral se o stěnu. Zamaštěnou rukou občas hrábl do otevřeného pytlíku s pálivými chipsy a druhou rukou nepřetržitě ťukal do mobilu. U toho měl na hlavě sluchátka, tak jako vždycky, a hudbu puštěnou na plné pecky, až slabě doléhala i k Niovi.

„Ten kluk si zničí uši," zamumlal si pro sebe a vstal z postele. Za okny už sice byla tma, ale ještě nebylo dost pozdě na to, aby šel spát. A tak se vydal na chodbu. Vlastně ani neměl kam jít, chtěl jenom brouzdat chodbami doufaje, že se třeba přihodí něco zajímavého.

Stačilo mu však pár kroků a hned se zastavil. Zdálo se mu, že odněkud slyší housle. Ne, vážně je slyšel. Ten zvuk přicházel přímo z pokoje vedle toho jeho. Nio si říkal, že je nesmysl, aby na ty dveře klepal. Ale nakonec to stejně udělal.

Hudba houslí ustala. Ozvaly se kroky a pak se dveře zevnitř otevřely.

„Co je?" řekl černovlasý kluk otráveným hlasem.

Nio překvapeně ustoupil. „Ty máš pokoj hned vedle mého?"

Alonso si ho změřil pohledem. „Očividně. Proč jsi klepal? Jestli hraju moc nahlas, klidně toho nechám..."

„Ne... ne, to je v pořádku. Jen... znělo to opravdu hezky."

Alonso ho přejel nedůvěřivým pohledem, jako by Nia podezíral, že si z něj dělá srandu. Ale nakonec se tak přestal tvářit a otevřel dveře dokořán. „Chceš jít na chvíli dovnitř?"

Nio chtěl odmítnout, ale vlastně k tomu neměl důvod. „Proč ne," pousmál se. Stejně neměl co na práci.

Alonso ho nechal projít a potom za sebiu zavřel. Nio se mezitím rozhlížel okolo. Jejich pokoj byl téměř identický, ale Alonso měl jinak rozházené věci a neměl rozsvícená světla. Místo toho mu svítila jen malá lampička na stolku a k tomu světýlka, která měl rozvěšená po skříni a knihovničce.

„Máš tu docela tmu."

Alonso pokrčil rameny. „Mně to vyhovuje." Posadil se na postel a začal tiše brnkat na struny houslí, co měl položené vedle sebe.

Nio se zastavil uprostřed pokoje. „Kde je tvůj spolubydlící?"

„Dole ve společenském místnosti. Říkal, že jde s klukama hrát šachy, ale viděl jsem ho brát s sebou poker," ušklíbl se Alonso. Pak vzal do rukou housle. „Mám ti zahrát?"

„Klidně pokračuj, kde jsi skončil, jako bych tu nebyl." Nio se tiše posadil na podlahu potáhlou šedým kobercem.

„Ale nejsem moc zvyklý hrát před lidmi. Ne svoje věci,“ řekl tiše Alonso, ale Nio nic nenamítal. A tak se zhluboka nadechl a opřel si housle pod bradu. Levou dlaní objal dřevěný krk houslí, do pravé ruky vzal smyčec a zvedl ho nad struny. Na chvíli zavřel oči, jako by si melodii rozmýšlel v hlavě. Pak se opřel smyčcem do houslí, které se ladně rozezněly. Byla to smutná melodie, ale když se Nio zaposlouchal pozorněji, zas tak smutná nebyla. Střídaly se v ní nálady a emoce, jako by housle vyprávěly příběh, ale beze slov. Nio slyšel touhu v podobě šplhavých tónů, slyšel nejistotu v tónech opatrných a sotva slyšitelných, slyšel i smutek v dlouhých tónech, které zněly jako vlny nočního oceánu, ale pak přešly v burácení a horskou říčku.

Najednou Alonso přestal. „Nemám to ještě dokončené - vlastně je to docela chaos, míchám tam styly různých skladatelů... A je možné, že jsem některé nápady trochu zkopíroval..."