Přátelé ticha a tmy

XV. Volání o pomoc

„Dneska bychom měli vybrat skladbu, kterou budete trénovat na představení pro rodiče," začal učitel orchestru, sotva vešel do sálu a pozdravil své žáky. „Ale první bych chtěl vědět více o vás, protože jsme se ještě nestihli tolik poznat. A ne, nezajímá mě, co je vaše oblíbené jídlo, to si nechce pro spolubydlící," pousmál se a pár žáků se zasmálo. „Zajímá mě vaše hudební stránka. Co rádi posloucháte? Jaké skladby jste hráli, nebo byste chtěli hrát?"

Žáci si mezi sebou začali povídat, ale než se učitel stihl zeptat někoho konkrétního, dveře sálu se otevřely a dovnitř vešla dívka s bílými vlasy, ve kterých měla modré pramínky. Všechny hlavy se otočily na ni.

Trista se nervózně usmála a podívala se na učitele. „Omlouvám se, minule jsem tady nebyla..."

„To je v pořádku," opětoval jí úsměv. „Na jaký hraješ nástroj?"

„Vlastně hraju na spoustu věcí, ale vybrala jsem si violu."

„Potom bude tvé místo zde," ukázal učitel mezi violisty a jeden z kluků se hned zvedl, aby Tristě přinesl židli.

„Tak," učitel se obrátil zpátky na své žáky, „už máte určitě promyšlené, co mi řeknete. Tak prosím," ukázal na prvního kluka, co seděl vzadu s flétnou.

Student protáhl obličej s otráveným vyrazem. „Nejvíce poslouchám Mozarta, ale to kvůli mámě, ona je totiž klavíristka." Pár žáků se zasmálo, asi to měli podobně.

„Někdo další?" ptal se učitel a žáci hned zvedli ruce.

„Já poslouchám jen věci od metalových a rockových skladatelů, ale rodiče mě nutili hrát Paganiniho."

„K-pop je nejlepší!"

„K-pop je sračka."

„Na tvůj názor se nikdo neptal."

„Já poslouchám jen klasiku. Je tady někdo se mnou?"

Všichni se začali překřikovat jeden přes druhého, až z toho začínal být chaos a tiší žáci jen seděli na místě. Proto učitel poklepal taktovkou o stůl. „Prosím klid, studenti."

Překvapivě ho poslechli.

Učitel se teď rozhlížel po těch, co byli předtím tiše. Chtěl dát prostor i jim. První ukázal na Nia. „A co posloucháš ty, mladíku?"

Nio se stále tvářil zamýšleně. „Rachmaninova, je to můj oblíbený skladatel. Tedy, to i Liszt, Tchaikovsky a Chopin a někdy i Schumann... vlastně skoro všichni romantičtí skladatelé."

Alonso ho při tom pozoroval, stejně jako ostatní lidé ve třídě. Ale vypadalo to, jako by ani nevnímal jeho slova, spíš jen Niův hlas.

„Ale nejraději mám Rachmaninova, hrál jsem od něj několik skladeb," dokončil své povídání.

„Na klavír?"

Nio přikývl.

„A co přesně?" Jak to vypadalo, i učitel byl Rachmaninovův velký fanoušek.

Nio se zamyslel. „Posledně jsem hrál Preludium cis moll."

Na učitelově tváři se rozzářil nadšený úsměv. „A nechtěl bys nám zahrát?"

Všechny oči v sále se otočily na Nia. A jeho zalil mrazivý pocit. „Já... už si to tak dobře nepamatuji, bude tam spousta chyb..."

„To nevadí, jen bych tě chtěl slyšet." Podíval se na Danteho, který seděl za klavírem. „Pustil bys ho tam na chvíli, že ano?"

Dante s vstal a s pohledem upřeným na Nia ukázal na klavír, jako by před sebe pouštěl krále.

Nio odložil housle na židli a pomalu se vydal ke klavíru. Opouštěl své místo blízko Alonsa. Nechtěl k tomu klavíru. Ale nebylo to proto, že by se bál hrát před lidmi, nebo na to zrovna neměl náladu. Ne, Nio přece miloval hru na klavír... ale zároveň ji nenáviděl.

Posadil se ke klavíru a zahleděl se do kláves. Pak se nejistě rozhlédl po třídě. Spolužáci na něj hleděli s očekáváním, někteří se těšili a jiní byli jen zvědaví. A pak tam byl Alonso, jehož výraz Nio nedokázal přečíst. Raději se podíval na učitele, který na něj kývl, že má povolení hrát.

Nio položil ruce na klaviaturu. Zdálo se mu, že slyší cizí hlasy, co mu napovídají melodii. Múzy, napadlo ho. Nedokázal jejich nutkání odolat. Zhluboka se nadechl, a pak se opřel do kláves.

Ztichlým sálem se rozezněly tóny prvního akordu, pak druhého a třetího a to už vznikala melodie. Začátek zněl jako Moskevské zvony, zvony města, kde tahle skladba poprvé zazněla před publikem. Hrál ji její vlastní skladatel, mladý Rachmaninoff, kterému v té době bylo devatenáct let. Vlastně měl k Niovi věkem docela blízko.

Tichá melodie přešla v burácení, které snad předpovídalo spád, který skladatele čekal v jeho posledních letech. V Niových vzpomínkách však skladba Preludium cis moll nesla úplně jiný význam. Křečovitě držel prsty ve složitých akordech a měl chuť přestat, ale nedokázal se zastavit uprostřed zuřivé melodie.

Byl to on, jeho učitel. Ten člověk, co ho vedl k tak skvělému výkonu a člověk, kvůli kterému si Nio ke hře na klavír vybudoval nenávist. Chodil k němu dvakrát týdně, jak mu to zařídila matka. Každou hodinu to bylo to samé. Nio přišel dovnitř, tiskl v rukou vytištěné noty úhledně nalepené ve svém klavírním sešitě. Učitel ho letmo pozdravil od svého stolku a Nio zavřel dveře. Pak si sedl ke klavíru.

Niovi se při hraní kroutil výraz na tváři, aniž by si toho byl vědom. To někteří klavíristé občas dělají, spolužákům tedy nepřišlo zvláštní, že se mračí, když skladba burácí, a že zatíná zuby, když hraje složité akordy. V Niově hlavě to však byl jen on sám, jeho stará třída... a učitel. A jeho dlouhé tenké prsty klavíristy, které se Niovi vinuly kolem pasu jako trnité stonky lesních ostružin. Záblesk odrazu učitelovy mladé tváře v lesklém černém dřevě klavíru a jeho oči, jeho zlé chtivé oči...

Nio dohrával poslední kousek skladby; byla to ta samá melodie, ale klidná, skoro uspávající. Už nechtěl na nic myslet.

A pak zahrál poslední tón. Spolužáci se dali do nadšeného potlesku a Nio se myšlenkami vrátil do reality. Rozhlédl se po ostatních studentech. Měli na tvářích úsměvy, kterými ho uznávali za dobrého klavíristu. Většinu z nich překvapil. A pak tam byl Alonso... Proč se zase dívá na Alonsa?

„To bylo skvělé," usmál se učitel. „Skvělé podání, chlapče. Byl to Rachmaninoff, ale přece jsem v tom slyšel tebe.“

Nio se nervózně pousmál, protože nevěděl, co to má přesně znamenat. Vydal se zpátky ke svému místu mezi houslisty.

„Poslyš,“ pokračoval učitel, „kdybychom nakonec hráli nějaký koncert od Rachmaninova, nechtěl bys hrát klavír místo houslí?“

To však naštvalo Danteho, který už seděl zpátky u klavíru. „A co bych potom dělal já?“

Nio se pousmál. „Ne, to je dobré. Já... já chci stejně hrát na housle.“

Učitel nedůvěřivě nadzvedl jedno obočí. „Opravdu?“

„Opravdu.“ Nio se mu pevně díval do očí, aby už mu uvěřil, že to opravdu myslí vážně. Chtěl by sice hrát na klavír, miloval to... ale zároveň to fakt nenáviděl.

A tak si učitel povzdechl a rozpovídal se o něčem jiném.

„Jaký je tvůj vztah ke hře na klavír?“ ozval se vedle Nia tichý hlas.

Nio se na Alonsa nechápavě zamračil. „Co tím myslíš?“

„Neber mě špatně, hrál jsi vážně skvěle, ale... znělo to jako volání o pomoc.“

Nio neodpovídal. Snažil se z Alonsova výrazu vyčíst, jak na to mohl přijít, ale nebylo to tak snadné. Nakonec radši odvrátil pohled. „To se ti asi zdálo,“ zamumlal tiše.