Přátelé ticha a tmy

III. Naděje umírá první

„Říkal jsem si, kdy na sebe konečně narazíme."

„A tak jsme narazili," povzdechl si Nio.

Ethan se ušklíbl. Pak se zařadil do jednoho ze studentských proudů a Nio s ním.

„Co máš na rozvrhu?" ptal se Ethan.

„Filozofii, myslím."

„Vidíš, tak to můžeme jít spolu! Slyšel jsem, že prý bude nějaká úvodní přednáška..." přestal uprostřed věty a zahleděl se ven z vysokého okna. „Viděl jsi to?"

„Co?"

„Já nevím, ale mělo to tvář..." Ethan zavrtěl hlavou. „Ale nic, asi to byl jen pták."

„Pták s tváří?" pousmál se nedůvěřivě Nio. „Odkdy se přízrakům říká ‚ptáci s tváří'?"

„Takže tys to taky viděl?"

Nio se přestal usmívat. „Ethane, to byl vtip."

Ethan mu věnoval zvláštní pohled. Potom se rozesmál. „Vždyť já vím, já vím. Ale upřímně, teď mám chuť toho ‚ptáka s tváří' nakreslit."

„Kreslíš často?" zeptal se Nio zaujatě. Obdivoval lidi, kteří dokázali zvednout tužku a vykouzlit s ní na papír obrazy, které působily až živě. On sám neměl na kreslení talent, což jeho matku poněkud zklamalo. A tak mu místo toho platila učitele klavíru a houslí.

„Moc často ne," ošil se Ethan. „Je to jen koníček. Kreslení mi ke sportu moc nepomůže, takže mě v tom nikdo z rodiny nepodporoval. Raději mě viděli v posilovně a na stadionu, než s tužkou u stolu."

„Ah, to chápu. Chtějí z tebe mít sportovce."

„Co dodat? Můj talent je prostě ohromný, až by bylo škoda ho nevyužít." Arogantně se usmál a v očích mu zajiskřilo. „A víš co, Nio? Možná mám talent na všechno. Jsem ten nejtalentovanější člověk v celém vesmíru!" Roztáhl ruce, aby svému slovu dodal dramatické gesto.

Nio se zasmál a zavrtěl nad tím hlavou. Nemohl jinak, než jeho sebevědomí obdivovat. Ethan byl opakem Ember. Zatímco ona Niovi brala energii, Ethan mu ji dodával. Ale možná to byl jen pocit.

Konečně vešli do jednoho z přednáškových sálů a před nimi se zjevilo stupňovité půlkruhové jeviště a velká tabule s přednáškovým pultem před ním.

Ethan probodl pohledem studenty sedící v prvních řadách. „Musíme si rychle zabrat místa, než se tu nahrne víc lidí."

Nio souhlasně přikývl. Vydali se po schodech v uličce mezi sedadly a Ethan zamířil do třetí řady, odkud byl výhled na tabuli tak akorát. Když si Nio sedal na židli, spatřil u dveří Ember, která se rozhlížela po všech studentech. Měl pocit, jako by hledala jeho, a proto vytáhl z kufříku sešit a zakryl si jím zboku obličej.

Ethan se zvláštně ušklíbl. „Co se děje?" Když se takhle tvářil, vždycky mu v očích jiskřilo něco rozpustilého.

„Jen nechci, aby mě někdo viděl."

Ethan zamžoural do dálky ke dveřím. „Tvoje spolužačka?"

„Ano. Znám ji sotva hodinu a už mi leze na nervy," povzdechl si Nio.

„Je tady volno?" ozval se vedle něj dívčí hlas.

Nio posunul sešit dolů, aby se přes něj mohl podívat na studentku, která stála vedle něj. „Jistě." Oddělal svůj kufřík bokem, aby si mohla odsunout židli.

Děkovně přikývla a posadila se vedle něj. Byla to vysoká dívka snědé pleti s tmavými vlasy smotanými do drdolu. Na uších měla stříbrné náušnice se zelenými kamínky, které ji ladily k tmavě zeleným proužkům na její dívčí kravatě. Aniž by se dále zajímala o lidi vedle sebe, začala si na lavici vytahovat sešit a plnicí inkoustové pero, které položila rovnoměrně vedle sešitu.

Ethan nenápadně žduchl ramenem do Nia a lišácky se ušklíbl. Nio nechápal, co to mělo znamenat, ale vzápětí mu to došlo, když se Ethan naklonil dopředu, aby lépe viděl na tmavovlásku.

„Ahoj, jsem Ethan." Natáhl k ní ruku s očekáváním, že ji s úsměvem přijme.

Zvedla k němu hlavu, ale rukou nepohla. „Jsem Laila." Pak se pohledem vrátila ke svému sešitu.

Ethanovi došlo, že mu s rukou asi nepotřese, a tak ji zahanbeně stáhl zpátky. Ale pořád to nevzdával. „Jak se ti zatím líbí škola?"

Nio seděl opřený do své židle a cítil se jako kus dřeva. No jistě, že Ethan není na kluky. Proč si to o něm vůbec myslel? Vlastně nemyslel, spíš jenom doufal. Na Niově předchozí škole o něm všichni věděli, že je gej. Nijak se tím nechlubil, ale pro ostatní nebylo složité na to přijít, když nejevil žádný zájem o řeči týkající se holek s ostatními kluky, a když odmítal každou, která se kdy snažila stát jeho přítelkyní. Vymlouval se sice na to, že prý o něj žádná z holek neměla doopravdy zájem a šlo jim jen o peníze jeho otce, ale... ona ta výmluva stejně brzy přestala fungovat.

Některým byl ukradený a jiní ho zase pomlouvali, ale toho si nevšímal. Přece jen si na něj až tolik nedovolovali, protože to nebyl jen „buzerant z béčka", ale taky „syn toho milionáře, co bydlí nedaleko". Ale teď byl na nové škole, kde ho žádný člověk neznal. Jasně, že to nemohli tušit... a jasně, že se s ním Ethan tehdy nezačal bavit proto, že by se mu líbil. Proč si Nio vůbec dělal naděje?

Laila ignorovala Ethana pohledem, ale chvíli přemýšlela nad jeho otázkou. „Zaujala mě tahle škola svou, jak to jen říct... atmosférou. Proto jsem sem šla. Ale myslím, že je ještě brzy na to, abych ji mohla soudit."

Ethan rychle přikývl. „Jistě jistě."

Nakonec se na něj přeci jen ještě jednou podívala. „Už jste slyšeli o stínochodcích?"

Nio se pro sebe uchechtl. „Takže nejsem jediný, komu to říkali." Najednou se zarazil, protože se Laila naklonila příliš blízko k jeho tváři. „C-co..."

„Co všechno o nich víš?" Zírala na něj svýma tmavýma očima, ve kterých se skrývala kdovíjaká nemravnost.

„Já... ehm... jen jsem cosi zaslechl. Proč to všichni berou tak vážně?"

Laila si ho ještě chvíli pozorně prohlížela, ale pak se odtáhla a krátce se usmála. „Ale nic."

„Já ti klidně řeknu všechno, kdybych se náhodou něco dozvěděl," přidal se Ethan a chytrácky se pousmál. „Tenhle student dokáže zjistit cokoliv," ukázal na sebe palcem a Niovi připadalo, že se kolem něj v tu chvíli objevily blýskavé jiskřičky.

„Tak to bys byl hodný," věnovala Laila drobný úsměv i jemu, ale pak se otočila k tabuli, ke které už přicházel učitel filozofie.

Ethan se znova vychytrala usmál na Nia. „Vidíš?" řekl tiše. „Já mám prostě talent na všechno."

Nio s úsměvem zavrtěl hlavou, ale při tom v ruce pevně svíral svůj sešit.

Zářivá hvězda,
daleko, předaleko,
nesvítí pro mě.