Přátelé ticha a tmy

XXI. Marto, ó Marto

Už to bylo několik minut, co Nio s Ember a Alonsem následovali školníka. On si však šel svojí cestou a na žádné dotazy neodpovídal, tak se ho brzy přestali ptát.

Blížili se ke knihovně. V noci se ta cesta zdála být mnohem delší než ve dne. Školník se rozhlédl okolo, jako by ho snad kromě tří teenagerů měl ještě někdo sledovat, ale nic nejspíš nespatřil, takže otevřel dveře do knihovny a vešel dovnitř. Tři studenti následovali za ním. Teprve až byli všichni uvnitř a až se dveře se slabým vrzáním zavřely, školník se na ně obrátil.

„Nejste tu sami, že?“

Alonso se ochranitelsky postavil před své přátele. „Jsme tu jen my tři.“

Školník do něj zabodl nedůvěřivý pohled.

„Opravdu.“

„A co ta dívka, která mě přes den otravovala s tou knihou? Ta tmavooká... určitě ji znáte." Položil lucernu na nejbližší stolek za sebou.

Alonso nevěděl, co na to říct, ale Nio se vedral před něj. „Laila je v jiné části školy. Přišlo nás sem sedm, ale jak Alonso říkal, za vámi jsme šli jen my tři. Tristu totiž odtáhli..." nejistě se na školníka zahleděl, „stínochodci. Ostatní ji šli hledat.“

„Šli hledat?" školník nechápavě zavrtěl hlavou. „Proč jste ji nechytili dříve? Stínochodci zas tak rychlí nejsou."

„Semlelo se to tak najednou," pokračoval Nio, „uvědomili jsme si to až později.“

„Takže nikdo z vás neviděl, že ji skutečně odtáhli stínochodci. Jen to tak odhaduješ, správně?“

Nio se zarazil. Co tím ten člověk myslel? Mohlo snad Tristu odtáhnout něco jiného? Ale múzy přece neměly těla a přízraky také ne. Co by mohlo...

V té chvíli ticha vykročila vpřed Ember. „Pane Barlore... proč jste nás sem zavedl?“ Byla asi jediná studentka, co si pamatovala jeho jméno.

Školník na ni chvíli upíral své unavené oči. Potom odvrátil pohled a začal přerovnávat knížky v nejbližší polici, jako by snad byly rozházené. „Protože tohle je jediné místo, kde... Jediné místo, co je chráněno. Nejdou sem zlé síly.“

„Takže do knihovny žádná z těch stvoření nemůžou?" ptal se Alonso.

„To jsem neřekl. Nedostanou se sem jen zlé síly."

Studenti si vyměnili nejisté pohledy. I když s nimi školník konečně mluvil, stále toho nebylo moc, co mu rozuměli.

„Určitě jste sem přišli hledat informace." Přestal rovnat knížky a vydal se hlouběji do knihovny. Oni ho následovali. „Chcete vědět, co tahle škola skrývá... ne, vy to musíte vědět.“ Šel dále a zabočil mezi vysoké police s knihami. „Taky jsem tu jednou studoval. Ale to už je dávno, tak dávno... Některé věci zapomínám.“ Pak se zarazil.

Před školníkem stalo jeho koště, které jindy tahal po škole, i když s ním skoro nikdy nezametal. Stalo opřené o police a školník ho něžně vzal do rukou. „Marto... Ó Marto, kdybys jen věděla, kdybys jen cítila to, co já..."

Alonso se nechápavě zamračil, ale Nio mu položil ruku na rameno. „Nevšímej si toho, on se s ní občas baví," řekl tiše.

„S ní? Vždyť je to koště.“

Školník se probral ze svého momentu a odložil koště stranou. Obrátil se zpátky na studenty. „Ale vy jste sem nepřišli jen tak...“ opakoval si pro sebe, „vy jste přišli hledat... klíč.“

Ember se konečně usmála. „Ano, klíč! Vy ho máte, pane Barlore?"

„Klíč," mumlal si pro sebe školník, „klíč, klíč..." ohlížel se okolo sebe na všechny strany. Pak se zarazil s pohledem upřeným k oknu. Udělal dva kroky, ale hned se zastavil. „Tady jsem ji potkal.“

Po chvíli ticha se Nio zeptal: „Koho?“

Školník se pousmál, i když mu neviděli do tváře. „Tu nejchytřejší dívku na světě. Martu. Seděla támhle, přímo u toho stolu... a listovala knihami. Myslel jsem, že nám to vydrží déle, že jednou společně vyjdeme z brány téhle školy, a že to místo budeme moct opustit..." Chytil se za hlavu. „Marto, ó Marto... má Marto!" jeho hlas se nesl knihovnou.

Pak se zase obrátil na studenty, ale měl úplně klidný výraz. „Klíč, že? Někde jsem ho dal." Otočil se opačným směrem a rychlými kroky kličkoval mezi policemi.

Studenti ho následovali, ale Alonso se nervózně mračil. „Ten člověk to nemá v hlavě v pořádku. Pokud ty šifry psal on, třeba ani nic neznamenají. Třeba mu prostě jen hrabe."

Nio však zavrtěl hlavou. „Já mu věřím. Je jen... zmatený. Myslím, že se nám to snaží říct, ale nemůže.“

„Proč by nemohl?"

Na to zase měla odpověď Ember. „Tahle škola. Něco v téhle škole mu v tom brání. Ale aspoň už jsme se dozvěděli pár věcí... třeba vědět, že knihovna je bezpečným místem, mi přijde jako hodně užitečná věc."

Nio s úsměvem přikývl. I Alonso musel nakonec souhlasit. S povzdechem si dovolil připustit, že má cenu školníkovi věřit. Jen to chce trpělivost.

Stařík se zastavil u jedné ze zadních polic, chvíli se přehraboval mezi knihami, a pak vytáhl malou knížku, která vlastně byla jen několik přeložených papírů sešitých uprostřed dohromady. Podal ji Niovi, který k němu stál nejblíž. „Tohle by vám mohlo pomoct. Ale nesmíte to nikomu jinému ukázat,“ přísně se na něj podíval.

Nio přikývl a knížku si převzal.

Školník odvrátil pohled. „Nesmí vědět, že jsem vám to dal. Nesmí vás spatřit - jinak je s vámi konec. Skončíte jako..." tu větu však nedopověděl. Jako by se přepnul zpět do svého chaotického módu a vydal se hledat své koště. „Marto, nesmíš se mi schovávat! Nebo mi tě vezme... A já tě přece nemůžu ztratit. Znova ne!“

Nio kývl na své přátele. „Pojďte. Vypadnem odsud.“

Alonso se však stále díval za školníkem. „Tak nějak bych chtěl vědět, co se té jeho Martě stalo, že mu to způsobilo...“ ve vzduchu zamával rukama, „tohle.“

Ember se však nervózně podívala na čas, který jí ukazovala obrazovka mobilu. „Ale taky říkal, že by nás s tím klíčem nikdo neměl vidět. Nebo vlastně někdo určitý. Já... já mám pocit, že bychom odsud měli co nejrychleji vypadnout."

Kluci si vyměnili pohledy. Oba souhlasili. Společně se svižným krokem vydali ke dveřím knihovny, zatímco se připravovali na to, že se tou temnou chodbou budou muset dostat zpátky ven.

„Ale co Trista?" vzpomněl si Nio na zmizelou spolužačku.

Alonso ho postrčil dopředu, ať jde dále a nedělá si s tím starosti. „O to se postarají Laila s Ethanem a Dantem. Možná už na nás čekají před školou.“

„Myslíš? Ale co když...“

„Pojď, Nio," přidala se k Alonsovi Ember. „Já... já chci odsud pryč.“