Přátelé ticha a tmy

XLVI. Jediná cesta

Nio sevřel Alonsa v pevném obětí. Skoro ho vyděsilo, jak byl chladný, ale pak si uvědomil, že tohle vlastně není realita. „Kde jsi byl, celou dobu jsem tě hledal!" vyjel po něm hruběji, než měl v úmyslu.

Alonso se však sklíčeně pousmál. „Já nevím."

„Cože?"

„Nevím, kde je moje tělo." I Alonso tedy přišel na to, že jsou jen v nějakém společném snu a že je doopravdy někde jinde. „Ale na tom teď nezáleží, přišel jsem vám na pomoc..." V půlce věty se však jeho hlas na chvíli ztratil.

Nio se na něj vyděšeně díval, protože to vypadalo, jako by se mu měl Alonso vypařit před očima. Chtěl ho chytit za ruku, ale jejich prsty projely skrz sebe.

Alonso se po něm však znova natáhl a tentokrát ho pevně chytil. V tu chvíli přestal být průsvitný. Oddechl si. „Volá mě to," zamumlal si tiše pro sebe.

Nio se na něj přísně podíval. „Řekni mi všechno, co si pamatuješ. Musím tě najít."

Ostatní se začali domlouvat na tom, jak zorganizují záchranu ostatních a Ethan se pokoušel vytvořit si vlastní zbraň.

Alonso se pousmál. „Já vážně nevím. Odcházel jsem ze sálu, že? A pak byla tma."

„Odcházel jsi s ředitelkou," řekl zamračený Nio.

Alonso se zamyslel. „S ředitelkou?" Z nějakého důvodu si na to nevzpomínal. „Tak to mě napadá jen jedno místo. Ale... Nio, nepouštěj se do ničeho nebezpečného..."

„Sklepení, že? Přece tě tam nenechám! Půjdu ti naproti, až se vzbudíme," řekl pevně Nio.

Alonso sklopil hlavu. „Možná už to nemá cenu."

„Co to povídáš? Jsi tady, mluvíš se mnou... nemůžeš být pryč, já... já to vím."

Alonso najednou zkroutil tvář bolestí. Chytil se za hlavu a bolestí zakřičel, ale z jeho hrdla se nevydal žádný zvuk.

„Alonso..." Nio mu chtěl dát ruku na rameno, ale jeho ruka opět prošla skrz.

Alonso se na něj podíval a snažil se potlačit bolestivý výraz, aby se na Nia mohl ještě jednou usmát. „Budu čekat..." řekl tiše, až se jeho hlas vytratil spolu s jeho obrazem. Nezbylo po něm vůbec nic, jako by tu nikdy nebyl.

Nio chvíli hleděl na svou prázdnou ruku. Sevřel ji v pěst a vydal se k ostatním.

„Jak se teda máme probudit?" ptala se bezradně Ember.

Dante si v rukou hrál s Rubikovou kostkou, kterou si před chvílí vytvořil. „Pokud nás neprobral pohled na to monstrum, bude to chtít něco drastičtějšího," mumlal si pro sebe.

Laila se podívala na Nia. A pak za něj. „Kde je Alonso?"

Nio zavrtěl hlavou. „První se odsud musím dostat."

„Ale potřebujeme chránit ostatní lidi," namítla Ember. Potom si však uvědomila, že na Niově místě by její priority taky byly jinde.

„Já ti pomůžu," řekla Laila.

„Já taky," řekl Dante. A než se k nim stihl přidat Ethan, Dante mu položil ruku na hrudník. „Ty půjdeš s Niem. Nenecháme ho jít samotného."

Ethan se zarazil, ale pak přikývl.

Laila při tom celou dobu pozorovala chapadla, která švihala všude okolo. Celé monstrum se pomalu posunovalo, aby dosáhlo na skupinu studentů, co se schovávala za troskami zdi. Laila kývla na ostatní a rozběhli se tím směrem. Neměli času nazbyt, musí ten útěk vymyslet při záchraně ostatních.

Byla to opět Ember, kdo jako první chapadlo pořezal, a pak ho dorazil Ethan svým stylovým futuristickým mečem. Vítězně se pousmál.

Laila nahlédla na studenty v úkrytu. „Běžte za školu, tam je to bezpečnější! A můžete se bránit, máte více síly, než si myslíte.“ Nemohla jim začít vysvětlovat, že jsou ve snu, protože na to nebylo dost času, aby to pochopili.

Studenti se zvedli a rychle utíkali, kam jim řekla.

„Vyřiďte to i ostatním!" volala za nimi ještě Laila.

„Jak se odsud teda dostaneme?" vrátil se k nepříjemnému tématu Nio.

„To nevím," řekla Laila zamyšleně. Uviděla dalši lidí v nesnázích, a tak se rozběhla jejich směrem. Arachmortdes však ze svého těla vytvořil další chapadlo, které se za ní rychle vrhlo zezadu.

„Lailo!" Ethan vyrazil jejím směrem a už napřahoval meč, aby chapadlo zastavil. Konec černé hmoty se však rychle proměnil v ostrý hrot a jeho meč zarazil. Ethan však přidal na síle a srazil ho k zemi, o kterou se černý hrot rozbil a rozletěl na velké střepy. Stvůra zaúpěla. A Ethan spolu s ní, protože se mu jeden ze střepů zabodl do břicha. Nebolelo to, ale jeho hlava mu říkala, že by mělo.

Laila se na něj otočila, jenže věděla, že tak ztrácí čas. „Pomožte mu!" křikla po ostatních a rozběhla se směrem k lidem, které si ta stvůra brala jiným chapadlem.

„Ethane..." Nio se nad ním sklonil. Skoro ho však vyděsilo, jak se Ethan tvářil klidně, i když ležel na zemi s obrovským střepem zabodnutým v hrudníku. V realitě už by ztrácel vědomí a spoustu krve. Jenže Ethan tam jen tak ležel a hleděl do prázdné oblohy. Potom se zvedl a střep se rozpadl, zanechávaje v jeho hrudníku obrovskou díru.

„Myslím, že jsem na to přišel," zamumlal tiše.

Z dálky se ozval Lailin křik, jak se snažila zápasit s chapadly. Proto jí Ember rychle vyrazila na pomoc. U Ethana zůstali jen Dante s Niem.

„Na co jsi přišel?" zeptal se Dante.

Ethan se na něj podíval. „Měl jsi pravdu..." jeho hlas trochu zakolísal, „chce to něco pořádného, abychom se probrali. Musím tady umřít."

„Cože?" vykřikl Nio. „Tak to ne, v žádném případě. Nebudeš tu umírat!"

„Vzpamatuj se." Ethan ho chytil za ruce. „Není to doopravdy. Já to... cítím. Vytrácím se odsud, ale vracím se do reality." Oba se podívali k jeho rukám, které skutečně pomalu mizely, tak jako před chvílí Alonso. „Probouzím se," dokončil to Ethan. „Už zase cítím tu podlahu."

„Jsi si jistý?" zeptal se pro jistotu Nio.

Ethan s vážným výrazem přikývl.

Nio se podíval na Danteho. „Tak hádám, že tohle je vážně ta cesta."

Ethan mezitím slábl. Se zvláštním klidem sledoval své ruce, jak blednou a vytrácejí se.

Nio si povzdechl. Ušklíbl se. Tohle je šílenost. Ale svým způsobem to dávalo smysl. Ještě položil ruku Dantemu na rameno. „Vyřiď všechno ostatním. Bude to znít šíleně, ale ty to zvládneš."

„Ale já..."

„Zvladneš to, jasný?" Nio počkal, až Dante přikývne. Potom dal ruku dolů. „Řekni Ember a Laile, že jsou skvělé a že na ně to monstrum nemá, za žádnou cenu."

Dante se pousmál.

„A dostaňte se odsud všichni. Ve zdraví. Spoléhám na tebe," dokončil to ve vážném tónu Nio. Zvedl ruku, ve které najednou držel pistoli. Zavřel oči a přiložil si ji k hlavě. Stačilo mu pomyslet na to, že je nabitá... a pak vystřelil.