Přátelé ticha a tmy

XVI. Hudba vzpomínek

Nio seděl v malé hudební třídě s klavírem a díval se z okna. Venku se po nádvoří procházeli studenti, co už měli po vyučování, jen on seděl v téhle prázdné třídě, do které jiní chodívali cvičit. Taky chtěl cvičit, tak proč zase zírá z okna?

Vydal se zpátky ke klavíru, sedl si na židli a položil ruce na klaviaturu. Chtěl hrát. Tak proč nehraje? V sále mu to nedělalo takový problém. Jenže sál byl plný lidí, kteří to on něj očekávali, takže je nechtěl zklamat. Ale teď byl sám. A zklamat sám sebe pro něj nebyl takový problém.

„Notak, Nicholasi!“ vykřikl do prázdna a sevřenými pěstmi praštil do kláves, až se ozvaly nelibé tóny, které v hudebním názvosloví snad ani nemají vlastní pojem.

Nio klavír probodl naštvaným pohledem a vstal z trojnohé židličky. „Tohle je tvoje vina!“ křičel po klavíru, ale díval se někam do prázdna. „Jenom tvoje...!“ Potom však zahlédl svůj odraz v lesklém dřevě. Přestal se mračit. Odvrátil pohled a promnul si tvář. “O co se tu vůbec snažím?" mumlal si pro sebe.

Po chvíli si vzal své věci a zamířil ven ze dveří. Sedět tu tiše u klavíru nemělo cenu, tak se rozhodl, že raději půjde cvičit na housle. Ale to může i ve svém pokoji.

Vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Byly v nejvyšším patře hudební budovy, proto do oken ještě svítilo světlo, i když byla velká část nádvoří ve stínu. Proti Niovi šla po chodbě mladá žena v tmavě modrém kostýmku, která s sebou nenesla nic než jednu složku s papíry. Nio předpokládal, že jsou to noty a že ona je učitelka a právě míří za svým žákem do některých z tříd na domluvenou hodinu. Ona se však zastavila na kraji chodby a zahleděla se ven z okna.

Nio si však hleděl svého a tiše procházel kolem ní.

„Už odcházíte?“

Nio se zastavil. Pak se ohlédl na ni. Ano, musela mluvit na něj, protože na něj upírala tázavým pohled. Vlastně vypadala ještě víc mladě, než si myslel. Měla obyčejné hnědé vlasy, co se jí ve vlnách táhly kousek pod ramena, a kolem očí lehký make-up.

„Ano... odcházím. Já tu nemám domluvené hodiny," řekl na vysvětlenou. Krátce se ohlédl ke schodům na druhé straně chodby, co vedly dolů, ale pak se obrátil zpátky na ni.

Žena se zahleděla ven z okna na nádvoří plné studentů. „Slyšela jsem od svého kolegy, že prý jste skvělý klavírista, ale odmítl jste nabízené sólo. Vy se klavíru vyhýbáte?“ Podívala se na něj a Nio měl pocit, jako by ho svým pohledem propalovala.

„Já... To ne, jen už mě... omrzel,“ zalhal. „Na klavír hraji už od školky. Přestává mě bavit. Chci se více věnovat houslím, se kterými jsem začal trochu později.“

Žena chápavě přikývla. „A jaké máte dojmy ze školy?" Nasadila zvláštní úsměv. „Jste v prvním ročníku, že?“

„Ano. A škola je...“ zahleděl se ven z okna. Kdo ví, co všechno se tu ještě skrývá. „Ahearnova Akademie je zvláštní místo. Ale líbí se mi." Pravda, všechny záhady mají své poutače. Nio se už nikdy nechtěl setkat se stínochodcem tak nablízko, ale zároveň toužil po nějakém šíleném zážitku. Tímhle ho asi nakazila Laila. Nebo to měl v sobě vždycky? „Našel jsem si tu přátele," usmál se. „Jsem rád, že mě sem rodiče poslali.“

„To je skvělé,“ usmála se. „Hodně štěstí při studiu.“

„Děkuji.“

„Ale dávejte si pozor na pravidla. To už asi víte, že ano?“

„A-ano.“ Vlastně už by z téhle konverzace rád vypadl. Nebyla to jeho učitelka, nepotřeboval ji znát lépe. Něco se mu na ní nelíbilo, i když přesně nedokázal říct co. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že ho vyzvídala ohledně klavíru.

Z chodby se ozvaly kroky, někdo musel přicházet po schodech. Nio se tam podíval zrovna ve chvíli, kdy za rohem vyšel školník. Nesl to své koště a něco si mumlal, ale pak se ohlédl a jeho šedivé vlasy opožděně následovaly jeho pohyb. Svýma vypoulenýma stařeckýma očima hleděl na Nia a na ženu za ním. Rychle však pohled odvrátil a dal se do zametání, i když chodba vypadala docela čistě.

„Tak já... já už asi půjdu,“ řekl Nio. „Měl bych se učit, víte...“

„Jistě,“ usmála se žena. „Hodně štěstí.“

I Nio se nejistě pousmál. Ale za chvíli už sbíhal dolů po schodech.