Přátelé ticha a tmy

XIV. Záchranné stehy

Odteď bylo jeho hlavním zaměřením studium. Studium a nic jiného. Žádní kluci, žádné snílkovské myšlenky - prostě nic. Bylo to však pravidlo, které jeho srdce, které toužilo po někom blízkém, nemohlo dlouho dodržet.

Nio se však snažil svého rozhodnutí pevně držet. Ztratil všechnu naději, když pochopil, že si všechny společné chvíle s Ethanem jen dobarvoval vlastní představivostí. Ničilo ho to zevnitř, ale navenek se usmíval, protože nebyl člověk, kterému by se mohl svěřit. Nikdo přece nevěděl, že se mu líbí kluci, bylo by to prostě divné.

A tak, když se Nio rozhodl plně soustředit na učení, dopadl společný projekt z literatury velmi dobře. Dokonce si jeho skupinka vysloužila obdivný úsměv učitelky a potlesk spolužáků, kteří do svých projektů tolik neinvestovali. Protože oni neztratili svou naději.

„To dopadlo lépe, než jsem čekala," oddechla si Ember, když hodina skončila a ona kráčela v proudu studentů po chodbě vedle Nia.

Nio pokrčil rameny. „Dopadlo to, jak to dopadlo. Dobrá známka je fajn."

„Dobrá?" Ember na něj nevěřícně pohlédla. „Vždyť jsme všichni dostali Áčka i s pochvalou! Tomu říkáš dobrá?"

„Je to teprve první známka, přijdou další."

Ember nad tím vrtěla hlavou. Pak si Nia starostlivě prohlédla. „Je všechno v pohodě?"

Nio nahodil prázdný úsměv. „Ano. Proč se ptáš?"

„Já jen... poslední dobou se mi zdáš takový... bez duše."

Nio se rozesmál, až se jeho směrem ohlédlo pár studentů. „Bez duše? A kam se mi, prosimtě, poděla?"

Ember se na něj zamračila. „Nio. Jestli je na tebe moc učení, klidně se můžeme učit spolu..."

„Ne, ne..." odháněl ji rukou, „je to v pořádku, opravdu."

Ale ona mu to nežrala.

...

Konečně byl čas na obědovou pauzu, a tak si Nio mohl na chvíli odpočinout, než bude rozvrh opět pokračovat. Seděl ve velké školní jídelně a cpal do sebe jídlo pravidelnými sousty. I když seděl sám, k jeho stolu si brzy přisedla jistá otravná dívka.

„Konečně pořádná pauza, co?" usmála se na něj Ember, když si položila tácek s jídlem naproti něj.

Nio jen němě přikývl.

„Nad čím přemýšlíš?"

Nio polkl, aby nemluvil s plnou pusou. „Vlastně nad ničím. Docela mi to prospívá."

„To vůbec jde?" zasmála se Ember.

Nio neodpovídal. Chvíli jen tiše jedli a studenti procházeli okolo různými směry, když přicházeli ke stolům, nebo odcházeli s prázdnými talíři.

Ember se zrovna zamyšleně dívala mezi lidi u dalšího stolu, ale vtom zahlédla známé tváře. Usmála se. „Já to věděla. Věděla jsem, že ti dva budou spolu."

Nio se ohlédl, aby věděl, na koho se dívá. Jenže když spatřil Ethana s Lailou, přešla ho chuť k jídlu. „Už půjdu." Zvedl se od stolu a zamířil s táckem pryč.

„Co? Počkej!" A Ember se rozběhla za ním. Oba se zbavili tácků a zamířili na chodbu, která v téhle chvíli byla skoro prázdná. „Nio..." řekla už klidnějším tónem Ember, „o co tady jde?"

Nio se zastavil. Vždyť nic neprovedla, neměl by na ni být naštvaný. Cože? Přece nejsem naštvaný, nemám důvod, hádal se sám se sebou. Pak se na Ember konečně otočil. „Nechci tě s tím zatěžovat."

„Co?" Šla k němu blíže. „Vždyť je to v pořádku, můžeš mi říct cokoliv." Jemně ho chytila za ruku a podívala se mu do očí.

Jenže Nio jí vytrhl svou ruku ze sevření a odvrátil pohled.

Ember si povzdechla. „Nio... ty jsi na kluky, že?"

Překvapeně se na ni podívat.

„A líbí se ti Ethan."

Nio chvíli stál na místě. Potom se mu lehce zatočila hlava a pod váhou pocitů se opřel zády o stěnu chodby. „To je to tak vidět?" chytil se rukama za hlavu. Jenže Ethan to neviděl.

Ember však přikývla. „Podívej... já se nechci plést do ničeho, co se mezi vámi stalo nebo nestalo. Ale nechci, aby ses trápil. Vím, že já to asi tolik neovlivním... ale neztrácej to, kým jsi, jen kvůli tomu, že něco nevychází tak, jak by sis přál."

Nio se slabě pousmál a setřel si z tváře slzu, než se mu stihla rozběhnout k bradě. „Tobě se to říká."

Ember se smutně pousmála a povzdechla si. „Víš, kolikrát už mi někdo zlomil srdce? Tolikrát, že už to ani nepočítám."

„Vážně? Nejsi na to nějak mladá?" neodpustil si Nio, ale myslel to dobře.

Ember se opřela o stěnu vedle něj. „Víš, já to tak měla vždycky. Brala jsem všechny své pocity až moc vážně - i teď to tak je," naštvaně zamručela a krátce zaklonila hlavu. „Ale víš co? Život jde dál. A ten kluk z osmičky, na kterého jsem měla crush celé dva roky, byl nakonec stejně strašnej kokot."

To Nia rozesmálo. Obdivoval její sílu takhle se o tom bavit.

Ember se mu podívala do očí. „Jde o to, že tohle si nikdy nemůžeš naplánovat. Většinou je to náhoda, prostě se to stane... a ne vždy je to špatná věc. Tak se před svými pocity sakra neuzavírej, ty citlivko," bodla ho prstem do hrudníku v místě, kde leželo každému člověku srdce. „A hlavně se tím dlouhou netrap, ano?"

Nio si znova přejel rukou po tváři. „Vždyť já vím." Potom se zaraženě zahleděl na Ember. „Ty jsi vlastně první."

„Jak první?"

„První člověk, který ví, že jsem... že jsem gej." A taky první, kdo ho za to nesoudí.

„A jaký to je pocit?"

Nio se zamyslel. „Smíšený," řekl po chvíli.

Ember se usmála a poplácala ho po rameni. „Vidíš, všechno není jen dobré nebo zlé."

Chodbou se rozeznělo zvonění a studenti vycházející z různých místností se zařadili do proudů.

„Uvidíme se později!" mávla na Nia naposledy Ember, když odplouvala pryč.