Přátelé ticha a tmy

XL. Pěst nenávistného muže

Prostory školy se kvůli přivítání rodičů pozměnily k nepoznání. Obrovský divadelní sál byl plný židlí a stolů s ozdobnými ubrusy, učitelé se už od rána na všechny usmívali, jako by to tak bylo vždycky, a chodby byly plnější než obvykle.

Konečně začal program. Na pódiu v divadelním sále vystoupil školní sbor a pár sólistů s výjimečnými hlasy. Nio to po celou dobu nervózně sledoval od stolu, kde seděl s rodiči a Jamesem, který se tvářil nepřítomně, i když všechno pozorně sledoval. Nio cítil, jak ho máma probodávala pohledem, když na pódiu zpíval jeden sólista v Niově věku. Zpíval opravdu nádherně - tak nádherně, jak by to Nio nikdy nedokázal, i když by si to jeho matka přála.

Potom byl společný oběd. A pak se Nio konečně mohl ze společnosti dospělých omluvit, protože se musel jít připravit na hru v orchestru.

V hlučné místnosti vedle pódia, která byla přecpaná dalšími studenty, co si chystali nástroje, zahlédl i Alonsa. Krátce se na sebe podívali, ale to bylo všechno. Potom už se Nio ani jednou nesetkal s jeho pohledem. I když při hraní seděli vedle sebe, ani jednou se na sebe neusmáli. Orchestr zahrál stejně dobře jako včera - možná i lépe -, ale kvůli absenci Alonsova úsměvu Niovi připadala skladba nudná a bez emocí. Publikum však radostně tleskalo.

Potom se Nio musel vrátit k rodičům. Orchestr nahradila obyčejná kapela lidí, co nebyli studenti, a pár odvážných párů se vydalo tančit doprostřed sálu, kde žádné stoly nestály. Nio však seděl u stolu a znuděně si podpíral bradu rukou.

Jeho otec odešel. Potkal nějakého obchodníka, se kterým se znal už z dřívějška, a dali se do vášnivého rozhovoru o penězích a byznysu. James se mezitím někam vypařil, což Nio ani nestihl zaregistrovat. A pak od stolu odešla i jeho matka, která se přidala k debatující skupince žen, které se jedna přes druhou překřikovaly, aby se vychloubaly vším, čeho jejich děti kdy dosáhly. Bylo však jasné, že přeháněly.

Nio sledoval okna, za kterými se pomalu stmívalo, až nastala úplná tma. Bál se večera, ale nervozita z něj opadla, když se ani po setmění žádné zvláštní věci v sále dít nezačaly. Všude byla rozsvícená světla, nejspíš to byl ten důvod.

Nia však přestalo bavit sezení u stolu. Vydal se přes zaplněný sál hledat někoho, s kým by se mohl dát do řeči, ať by to byla jakkoliv nudná konverzace. Prostě potřeboval něco dělat. Nechtěně se však vmísil mezi tančící lidi, kteří ho uvěznili ve svém chumlu, ze kterého nevěděl, jak se dostat. Začal litovat svého rozhodnutí. A pak omylem do někoho vrazil zády.

„Omlouvám se..." zarazil se však, když pohlédl do očí známému černovlasému klukovi.

„Nio," vydechl překvapené Alonso. Přes tvář mu proběhl nejistý pohled, ale pak se pousmál. „Kde máš rodiče?"

Nio se ušklíbl. „To kdybych věděl." Ještě jednou se rozhlédl okolo, ale když nikoho z nich neviděl, natáhl k Alonsovi ruce.

Alonso udiveně naklonil hlavu na stranu. „Neříkal jsi, že nesmíme být spolu?"

„To je jedno, jsou pryč, tak toho využij a pojď se mnou tančit."

Alonso se na něj chvíli překvapeně díval, ale pak se pousmál a chytil Nia za ruku. Přitáhl si ho k sobě a vydali se kroužit po sále kroky, které sice nebyly dokonalé ani do rytmu, ale hladce tak zapadli mezi ostatní páry.

„Kdo přišel za tebou?" zeptal se Nio.

„Jenom máma. Už tak musela jet dlouhou cestu, aby se sem dostala," pousmál se. „Ale před chvílí se dala do řeči s nějakými lidmi, a tak jsem si říkal, že nemusím jenom přihlížet."