Přátelé ticha a tmy

XXIV. Hranice nejistoty

Venku už se stmívalo. Nio mířil k chlapeckým kolejím a zamyšleně pozoroval průsvitné listy okolních stromů, co šuměly ve větru.

Kolem procházeli studenti, co si povídali, nebo seděli na lavičkách, na čerstvě posekané trávě a nikdo z nich neměl ponětí, co se tu včera v noci událo. Nio cítil, jako by být součástí Přátel ticha a tmy byla nějaká pocta, ale zároveň prokletí.

„Nio!" zazněl z dálky Ethanův hlas. Kluk s úsměvem doběhl hnědovlasého Nia a nasadil stejné tempo. „Už je to dlouhá doba, co?"

„Dlouhá doba?"

„Myslím od toho, co jsme to byli jen my dva. Než vznikla celá tahle parta. Myslím... ten moment, když jsme se potkali na chodbě ještě před začátkem školy."

Nio se pousmál. „Pravda, už je to doba... Ale aspoň už tu nejsme tak ztracení."

I Ethanovi na tváři zazářil úsměv. „Možná bysme občas mohli zase něco společně podniknout."

„Myslíš jako... my dva sami?"

Ethan s úsměvem přikývl.

Niovi se to zdálo zvláštní. Myslel si, že Ethan raději tráví čas s více lidmi. Ale pak pokrčil rameny. „Jasně, proč ne." Ale ve skutečnosti se toho bál. Věděl, kam jeho myšlenky směřují, když je s Ethanem sám.

„Ale asi je to dobře," pokračoval Ethan, „že se naše parta rozrostla."

Nio se však zamračil. „Už se stihla i zmenšit. Copak jsi o tom neslyšel? Trista odjela."

Ethan zvláštně svraštil obočí. „Neslyšel jsem to přímo, ale myslel jsem si to. Nikde jsem ji dneska neviděl." Povzdechl si. „Je to škoda. Ani jsem ji nestihl pořádně poznat."

„Třeba se jí na jiné škole povede lépe," doufal Nio.

Chvíli pokračovali tiše v chůzi. Z blízkého parku se ozýval zpěv ptáků a na tvářích je hladil příjemný vánek nadcházejícího večera.

„Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat."

„Mně? Za co?"

Ethan se pousmál. „Ty si z toho vážně nic neděláš, co? Myslím to, jak jsi mě včera zachránil."

Nio odvrátil pohled. „Už jsem říkal, že to nic nebylo."

„Já si to pamatuju jinak," nepřestával se usmívat Ethan. Potom se zamyslel. „Hele... to, jak jsem tě potom objímal... To nebylo nic, ehm, nic jakože..."

„Klidně na to zapomenu, jestli chceš, jako by se to nestalo," navrhl Nio. Nejspíš by to bylo lepší i pro něj.

Ethan však hned zavrtěl hlavou. „Ne, to nechci. Já jen..." Něco ze sebe chtěl dostat, ale vypadalo to, jako by si sám nebyl jistý, co. Pak si povzdechl a sklopil hlavu. „Voníš hezky," zamumlal si tiše pro sebe.

„Co?" Nio si myslel, že se mu zdálo, že v tu chvíli něco přeslechl.

Ethan se však nervózně pousmál. „Ale nic, nic... Už jsme tady." Společně prošli dveřmi do budovy chlapeckých kolejí a pak se každý rozešli jiným směrem. „Tak ahoj," řekl ještě tiše Ethan.

Nio se vydal do svého pokoje, ale bylo těžké ze sebe setřást zmatení. Poslední dobou nedávalo smysl vůbec nic.

...

Když Nio vešel na pokoj, Fiz překvapivě neseděl u stolu a nemlátil do počítače. Tedy... seděl u stolu, ale v rukou měl učebnici a na obrazovce něco k učivu.

Nio se nevěřícně ušklíbl. „No to snad ne. Tady se někdo učí?"

Jenže jak na něj Fiz obrátil pohled, Nio poznal, že něco není v pořádku. Fiz se tvářil, jako by se stalo něco špatného. Nebo spíš mělo stát.

„Tak o co jde?" vyzvídala Nio už bez úšklebku a došel k Fizovu stolu.

Fiz se podrbal ve vlasech. „Prej se málo učím. Takže mě poslali do ředitelny."

Nio překvapeně zvedl obočí. „Do ředitelny? To vážně?"

Fiz tiše přikývl.

„Co s tím budeš dělat?"

Fiz se obrátil zpátky k učebnici. „No... prvně se to hlavně doučím. Myslím, že mě z toho budou chtít přezkoušet. A nebo mi ředitelka jenom dá varování? Já nevím, musím se to prostě doučit. Tak či tak."

Nio přikývl, to byl dobrý začátek. Ale dosud Fize neviděl, že by se učil. Proto se bál, jak na tom vůbec je. „Hele... tak já ti pomůžu, co ty na to?"

Fiz se na něj nejistě podíval.

Nio už však zaklapl jeho učebnici, posadil se na svou postel a začal mu klást otázky. Sám už to totiž uměl nazpaměť. Jenže Fiz na tom byl opravdu špatně, jak se po několika nezodpovězených otázkách ukázalo.

„Já vím," povzdechl si. „Možná je to marný..."

„Ne, nesmíš to hned vzdávat. To zvládneš, jen tomu musíš ještě trochu věnovat."

Fizovi bylo vidět na očích, že by to opravdu rád vzdal, ale tentokrát si i on řekl, že by neměl. Alespoň pro jednou pro sebe udělá něco dobrého. Nakonec přikývl. „Tak fajn... jestli mi teda trochu pomůžeš?"

Nio se usmál. „Samozřejmě." Věděl však, že Fiz nemá moc velkou naději, aby si to do hlavy nacpal všechno přes noc. Ale za pokus to stálo.