Přátelé ticha a tmy

XLIII. Banda idiotů

Mezi lidmi na parketu se tiše motal Fiz, kterého si nikdo nevšímal. Nekladl nohy do rytmu, ani se nepokoušel tančit. Byl jen ztracený v neobvyklém prostředí a stále jen bloudil, jako by nemohl najít cestu ven. Nikdo se mu nevydal pomoci.

Lidé se bavili, hlasitě, a tančili, jak je vedla hudba. Za okny šlo zahlédnout i tančící přízraky, ale ti dospělým připadali jen jako odraz světla zevnitř. Hlavy plnoletých zamotával alkohol a nikoho nenapadlo vyptávat se, kam zmizela ředitelka.

Podél stěn sálu se však motal školník se svým koštětem, s Martou, se kterou ladně tančil, když si myslel, že se nikdo nedívá. Jindy se však zastavil a tiše nervózním tónem něco povídal. Nikdo nevěděl o čem, ale to možná nevěděl ani sám školník. Vystrašeně sledoval plný sál, jako by mělo přijít něco zlého.

...

Ze sálu se podařilo vytratit i několika studentům, kteří chtěli soukromí. Na chodbách v zákoutích se děly různé věci a nikdo si toho kdovíjak nevšímal.

Mezi těmi, co ze sálu utekli, byli i Laila, Dante a Ethan. Ti však společně běželi chodbami, přihlouple se smáli, až zaběhli do jedné z prázdných tříd, kde byly pozvedané židle.

Laila hned vběhla před tabuli a vzala do ruky pravítko ze stěny. „Tak, děcka, dneska se naučíme nějakou pitomost!"

Dante s Ethanem se posadili na nejbližší lavici a nadšeně zatleskali. „Jó, učitelka Laila!" křičel Ethan.

„Nejlepší úča," zasmál se Dante.

Laila se usmála a pokračovala ve své roli. Procházela se před tabulí, jako by jí to místo patřilo. „Dneska se budeme věnovat opravdu vážnému tématu, takže doufám, že si z toho nebudete dělat srandu."

Dante se uchechtl a Ethan ho rychle zpražil přísným pohledem.

Laila si odkašlala. „Fajn. Tak, kdo mi řekne..."

Dante zvedl ruku.

Laila si povzdechla. „Ale takhle to nefunguje, ještě jsem se nezeptala. Co chceš?"

„Co se stane se zlobivými studenty?"

Ethan se rozesmál, až málem spadl z lavice. „Ty seš idiot."

Laila se zastavila u učitelského stolu, o který se opřela. „Zlobiví studenti... budou muset sníst svůj sešit matiky."

„Né, ten mám zrovna rád," zafňukal Dante.

Ethan nechápavě zavrtěl hlavou. „Co tu vůbec děláme?"

Laila se posadila na stůl. „Hele, cokoliv. Dneska prostě mužem dělat cokoliv, protože to nikoho nezajímá. Juhů!" Nadšeně zvedla ruce do vzduchu.

„Já si spíš myslím, že je pořád naštvaná, že její rodiče nepřijeli," zdohnotil situaci podle svého Dante.

Ethan mu dal prst přes pusu. „Pšš, to se neříká nahlas." Dante mu prst olízl a Ethan ruku se podrážděným výrazem odtáhl a otřel si ji o kalhoty. „To bylo nechutný."

„Myslím, že více nechutný by bylo, kdybych ti olízl ksicht."

Ethan se ušklíbl. „Tak si to zkus."

Dante na chvíli znejistěl, ale pak mu úšklebek opětoval a vrhnul po Ethanovi, jenže ten mu uhnul. Seskočil z lavice a udělal na zemi kotoul jako nějaký nindža, jenže pak zavrávoral a vyvalil se na záda.

Toho Dante využil, přišpendlil Ethana rukama k zemi, pak se k němu sklonil a... dal mu pusu na tvář. Vítězně se ušklíbl. „Takže jsem vyhrál, co?"