Knihovna (ONC 2022)

1. Kapitola

„Ilyavarne!" rozlehl se malou knihovnou na kraji města mužský hlas. Zmiňovaná ztuhla na místě a chvíli přemýšlela, zda se nemá raději schovat za nějakým regálem. Anebo se vůbec nehýbat, a tak se třeba stát neviditelnou pro lidské oko. Přesněji řečeno, pro oko jejího, momentálně do běla rozpáleného, šéfa. Nakonec se rozhodla čelit jeho hněvu a vylezla zpoza poliček s beletrií pro mladé čtenáře.

„Ano, pane?" pípla nejistě a zabodla své zelené oči do malých, téměř černých, očí muže, který si k ní razil cestu skrz uličky neuklizených knih.

„Kde jsou ty zpropadené knihy?" zahřímal, když se dostal až k ní a její obličej tak osprchoval trochou slin. Na malou chvíli se znechuceně ušklíbla, ale hned nasadila perfektní masku.

„Jaké knihy?" zahrála si na hloupou. Dobře věděla, které knihy myslí. Jednalo se o sbírku určité trilogie v několika provedeních a kopiích, které ze srdce nenáviděla a už nějakou dobu se jich snažila nepozorovaně zbavit. Bohužel to shodou okolností byly i oblíbené knihy jejího šéfa, Davida Dunkirka, což ho v jejích očích činilo ještě více slizkým, než se jí zdál doposud.

„Víte moc dobře, o jakých knihách mluvím," zasyčel nebezpečně blízko jejího obličeje. Stále se tvářila nechápavě. S potěšením sledovala, jak podezření z jeho tváře mizí, až ho nahradilo jen pro něj tak typické opovržení, s kterým mluvil se svými zaměstnanci. Rozumějte tedy s Ilyavarne, která byla jediným zaměstnancem knihovny v Brooklynu, části New Yorku. Byla to jedna z mnoha poboček veřejných knihoven, ale byla tak malá a tak daleko od centra, že sem téměř nikdo nikdy nechodil, což mladé dívce vyhovovalo. Mohla si totiž nerušeně číst všechny zajímavé tituly bez toho, aniž by si je musela koupit a utrácet tak svůj už tak malý budget.

„Padesát odstínů?" nadhodil se slyšitelným otazníkem na konci, stále pozorujíc obličej dívky před sebou. Ta jen zmateně zamrkala řasami a na prst si namotala pramínek svých zrzavých vlasů.

„Tak ty jsem tady neviděla, možná si je někdo vypůjčil," zavrtěla hlavou lehce. A ty už je taky nikdy neuvidíš, pomyslela si zlomyslně, navenek si ale dala pozor, aby se jí nic z toho, co si myslí, nepromítlo na jejím pihovatém obličeji. Pan Dunkirk ji ještě jednou sjel od hlavy až k patě podezíravým pohledem. Nakonec ale neshledal žádnou lotrovinu, a tak s pár poznámkami na běh knihovny pracoviště opustil. Následné cinknutí zvonku nad dveřmi hlásalo, že pro dnešek už od něj bude klid.

Hluboce si oddechla a zasmála se. Popoběhla ke svému pultu a zpoza šuplíků na dokumenty vytáhla ony inkriminované knihy. Znechuceně si je uklidila do tašky a hodlala je později někde venku odložit, nejlépe někde na místě, kde už je nikdy nikdo nenajde.

Rozhodla se si odskočit pro kávu do lokální kavárny. Jmenovala se Kolibri a dělali tam nejlepší kávu ve městě. Tedy, alespoň podle Ily. A ta se v kávě opravdu vyznala. Otevřela svou peněženku a vytáhla zelenou bankovku, kterou si následně strčila do kapsy. Přehodila přes sebe zimní bundu a vydala se ven z knihovny. Bezpečně za sebou zamkla a připevnila ceduli ‚Vrátím se hned'. Musela se ušklíbnout. I kdyby ji tady nechala celý den, nikomu by to nevadilo. Vydala se dál do ulice.

Moc obchůdků v této části Brooklynu nebylo, vlastně byly přesně čtyři. Knihovna, v které pracovala Ily, kavárna Kolibri, květinářství, které vlastnila moc milá starší žena a Potraviny Bellini, které patřily italskému páru ve středních letech. Všichni podnikatelé se tu znali a vždy si navzájem vypomáhali. Až na Davida Dunkirka, majitele brooklynské pobočky veřejné knihovny. Spiklenecky mu přezdívali Big D.

Nebyl totiž moc vstřícný a přizpůsobivý. Rád dělal lidem zle a rád se hádal. Pobočku zdědil po svém dědečkovi, kterého měli všichni rádi. Bohužel, David kvality svého předka nepodědil, jak si několikrát posteskl pan Perkins z kavárny, který starého Davida Dunkirka velmi dobře znal. I Ily občas snila, jaké by to asi bylo, kdyby její šéf byl hodný, starý pán, který by si jí vážil a vykládal jí historky z války.

„Ah, slečna Ilyavarne! Jako obvykle?" vytrhl ji z přemýšlení příjemný hlas staršího muže.

„Zdravím, pane Perkinsi. Ano prosím, jako obvykle," usmála se na šedovlasého staříka a položila na malý dřevěný pultík požadovanou bankovku. Nikdy ji vnitřek této kavárny nepřestával udivovat. Jako kdyby se tu zastavil čas. Po místnosti byly rozestavěny malé zelené stolečky s dřevěnými židlemi a na každém z nich trůnil bílý krajkový ubrus, ručně vyšívaný paní nebožkou Perkinsovou. Na ubrusech byly malé vázy s květinami z protějšího obchodu, dnes zrovna se v každé tetelily oranžové gerbery.

„Jak se dnes máš?" položil před zrzku kelímek s dvojitým espressem Peter Perkins. Měl tuto dívku rád. Možná proto, že mu nahrazovala dceru, kterou nikdy neměl. Bydlel v Brooklynu už dlouho, a i když tahle slečna se sem přistěhovala teprve před pár lety, na první pohled si ji zamiloval. Vždy milá, usměvavá a hlavně vstřícná. I když se mu občas zdálo, že jí něco hluboce trápí a v jejím obličeji se usazují stíny. I přes ně se stále usmívala. Milovala jeho historky. A on byl rád, že je někomu může vyprávět.

„Dobře, děkuji," poděkovala, vzala kelímek do obou rukou a napila se. Černá káva s kapkou mléka ji příjemně zaštípala na jazyku. Slastně přivřela oči a spokojeně mlaskla. „Jako vždy, vynikající!" pochválila nápoj a vděčně se na muže usmála.

„Přijdeš dnes odpoledne po směně? Přijdou i Rosemary a oba Bellini," lákal ji na přítomnost ostatních podnikatelů pan Perkins. Zazářila jí zelená očka a s nadšením přikývla. Milovala jejich společné večery, kde jí povídali příběhy o tom, jak se žilo předtím. Ráda poslouchala staré historky z vojny, ta doba ji velmi fascinovala. Také tam měla možnost postěžovat si na svého šéfa.

Po pár zdvořilostních frázích s majitelkou květinářství, paní Rosemary Meringovou, zamávala na manžele Bellini do vitríny obchodu a už klusala zpátky ke knihovně. Jednou rukou odemkla prosklené dveře a v druhé balancovala s kelímkem kávy. Zavřela za sebou a vzala s sebou i cedulku o nepřítomnosti. Cestou k pultu si broukala známou melodii, kterou slyšela v rádiu v kavárně. Rozhodla se, že si směnu zpestří taky nějakou tou hudbou, a proto otočila knoflíkem stařičkého rádia, které umělo jednu jedinou stanici. Svá nejlepší léta mělo už za sebou, takže zpočátku jen chrčelo, ale po chvíli se knihovnou rozezněla melodie pro ni neznámé písně s chytlavým rytmem. Za chvíli si už podupávala společně s bubeníkem a tančila mezi regály. Brala do ruky nezařazené knihy a vracela je na místo.

„Tady Elvis Duran, posloucháte dopolední talk show rádia New York a se mnou tu teď je vycházející hvězda, známý herec z Marvel Studios, úžasný Sebastian Stan!" zaznělo chrčivě z reproduktorů. Ily ustala v pohybu a zaposlouchala se. Téměř nedýchala v očekávání.

„Zdravím, Elvisi, a zdravím i posluchače."