Knihovna (ONC 2022)

12. Kapitola

„Chrisi?"

„Sebastiane Stane, jak sis dovolil odjet beze mě!" ozvalo se z telefonu hlasitě, až se Seb lekl, že ho uslyší celá kavárna. Poplašeně mykl očima k dívce, ta však nevypadala, že by chtěla odposlouchávat jeho rozhovor.

„Jak víš, že jsem odjel?" řekl po chvíli.

„Stojím před tvým bytem. Auto pryč, ty neotvíráš, dobušit se nemůžu. Tak jsem si to vydedukoval. A vzhledem k tomu, že se nebráníš, tak mám pravdu."

„Jo, máš pravdu," přisvědčil neochotně. Trochu doufal, že Chris na jejich noční rozhovor zapomene. Očividně se tak nestalo.

„Slíbils mi to!" obvinil ho a Seb si mohl jen domyslet našpulenou pusu.

„Já vím, ale teď se to prostě nehodilo. Jindy, jo?" řekl tiše do telefonu a znovu se ohlédl na dívku, která ho sledovala. Když se s ní střetl očima, rychle odvrátila pohled a zrudla. Musel se usmát.

„Ts," ozvalo se jen a telefon ohluchl. Věděl, že to jeho kamarád myslí ze srandy, že se opravdu nezlobí. O to víc ho to pobavilo. Byl takové malé dítě v těle dospělého, což na něm měl opravdu rád. Byla s ním zábava, nikdy se spolu nenudili. Otočil se a vrátil se zpět ke stolu.

„Promiň, kamarád," omlouval se.

„Jestli potřebuješ jít, tak klidně běž, mě to nevadí," usmála se na něj Ily. V koutku srdce doufala, že s ní ale zůstane. Bylo jí s ním tak fajn, cítila se v bezpečí a moc dobře se s ním povídalo.

„Ne, to ne. Mám volno," zakřenil se na ní. „Kde jsme to skončili?"

„Že si koupíš svou knihu," oplatila mu škleb a zasmála se.

***

„Nechceš sjet někam na jídlo?" navrhl jí najednou Sebastian. Bylo půl šesté večer a právě opouštěli kavárnu, protože, jak Ilyavarne zahlásila, pan Perkins potřebuje klid na zavření. A taky věděla, že večer rád hraje poker s panem Bellini. Chvíli přemýšlela, zdali může říct ano. Nakonec ale pochybnosti hodila za hlavu.

„Proč ne?" usmála se na něj. On jí úsměv opětoval a v ní se probudil zvláštní pocit, který už dlouhou dobu necítila. Trochu se polekala a zahnala ho zpět. Ten pocit znala z dřívějška, když byl ještě Alex normální a chodili spolu do kaváren, kin a divadel. Věřila, že to byla zamilovanost. V duchu se propleskla. Na to přece nemůže ani pomyslet! Věděla ale, proč se to děje. Většinou měla problém s tím, že když se k ní někdo choval hezky, tak se na něj upjala. Tak úplně nevěděla, proč se to dělo, ale občas jí to poměrně štvalo. Nemůže se přece upnout na známého herce. Může být ráda, že se s ní vůbec baví! A třeba se jí jednou poštěstí nazvat ho svým kamarádem. Nic víc v tom nehledej, vynadala si.

„Tak fajn, kam bys chtěla?" zeptal se a vydal se ke svému autu. Ily ho následovala.

„Já nevím, co tak jíš?" nadhodila.

„Často mraženou pizzu," zakřenil se a chvíli šel pozadu, aby se na dívku mohl dívat. Jeho počínání sledovala pobaveně svýma zelenýma očima. Záplava zrzavých vlasů jí ležela přes celá záda a v kudrnatých pramínkách se přelévala i přes ramena.

„Tu mám doma, jestli chceš," zasmála se.

„Zveš mě snad k sobě?" nadzvedl obočí Sebastian a zastavil se, načež do něj Ily málem narazila, neb nečekala jeho náhlou stopku. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí.

„Jestli chceš?" pokrčila rameny a v duchu kalkulovala, kolik doma má nebo nemá nepořádku.

„Tak fajn, veď mě," zazubil se na ni. Ily se na oplátku zakřenila, vyndala z kapy klíče a pustila hnědovlasého muže zpět do knihovny.

„Ty bydlíš v knihovně?" otázal se, zatímco za ním zamykala.

„No jasně, mezi knihami!" přisvědčila úplně vážně. Moc dlouho jí ten vážný výraz ale nevydržel, musela se rozesmát nad, téměř vyděšeným, výrazem Sebastiana. Když se přestala smát, vyvedla ho pryč z knihovny zadními dveřmi, po schodech nahoru až před svůj menší byteček. V zámku zachrastily klíče a konečně se dveře otevřely.

„Tak vítej," sundala si u dveří boty a vydala se rychle do pár koutů, kde tušila nějaké to spodní prádlo. Přece jen nečekala hosta. V rychlosti naházela pár papírů do koše, kam patřily a vyhodila dvě plastové láhve. Pak elegantně zapnula troubu v menší kuchyňce.

„Máš to tu pěkné," pokýval hlavou Seb, který ji po chvíli následoval.

„Dík," usmála se Ily s hlavou v mrazáku. „Chceš šunkovou, hawaii, anebo sýrovou?"

„Sýrovou, prosím," vybral si muž a prohlížel si výstavku kaktusů, které vévodily celému bytu. Ily vyndala pro sebe hawaii a naskládala pizzy na plech. Ještě tak pět minut musela počkat na troubu.

„Máš ráda kaktusy?" ozval se Seb z jediné místnosti, kterou Ily měla.

„Dá se to tak říct," odpověděla a vsunula plech s večeří do trouby. Však ona si s tím poradí. Vešla zpět do pokoje a sledovala, jak si muž prohlíží kaktus po kaktusu. „Líbí se ti?"

„Jo, jsou moc pěkné. Musíš je pěstovat fakt dlouho," uznal, zatímco si prohlížel jeden obzvláště povedený kousek. Byl to kulatý kaktus s velkými bílými ostny. Na průměr musel mít tak padesát centimetrů.

„Tomuhle je zrovna přes čtyřicet let," prohodila a postavila se vedle Sebastiana.

„To je... starší než ty?" hádal a rychle zkoukl dívku od hlavy až k patě.

„Jo, to je. Je mi skoro třicet," zasmála se a Seb si nenápadně oddechl.

„Odkud ho máš?" zajímal se a opět se zahleděl na sbírku.

„Od dědečka. Miloval kaktusy, sbíral je a pěstoval. Celý život," odpověděla a nostalgicky se usmála. Něžně se dotkla jednoho z kaktusů. „Před pár lety zemřel, takže jsem si je přemístila ke mně."

„To mě mrzí," vyjádřil soustrast hnědovlasý a přiblížil se blíž k dívce, aby se mohl pořádně podívat na jeden z kaktusů, který zrovna kvetl. „Nevěděl jsem, že kvetou."

„Jo, kvetou. A rádi. A některé mají dokonce plody, takové červené. Když rostou, tak jim to vytvoří kolem dokola takovou korunku," ukázala na jeden z kaktusů, kde zrovna bylo pár takových plodů vidět. „Vždycky mě fascinovalo, jak dokonale to příroda vypočítala. Tvoří dokonalý kruh kolem těla."

„To ano," přitakal a chtěl se taky dotknout jednoho z kaktusů, když se jejich ruce letmo setkaly. Ily poplašeně stáhla ruku. Srdce jí bušilo snad až v krku a zrychleně dýchala. Je tak blízko...

Z toho nemotorného momentu je vysvobodilo cinknutí časovače.

„Pizza!" téměř vyjekla Ily hlasem o oktávu vyšším a spěchala do kuchyňky. Sebastian se nad jejím počínáním usmál. Znali se dva týdny a jemu už teď přišlo, že se znají snad celý život.

Ilyavarne vytáhla pizzu na plechu z trouby, nakrájela je na osminky a vložila na připravené talíře. Pak s nimi dobalancovala ke svému gauči, který byl tak akorát pro dvě osoby. Nebo pro jednu osobu a kočku, jak z legrace říkávala. Přistrčila talíř se sýrovou před Sebastiana, který se s děkovným úsměvem posadil vedle ní.

„Chceš se na něco kouknout?" zeptala se Ily, zatímco se zavrtávala pod svou oblíbenou deku s ananasy.

„Co tam máš?" odpověděl na otázku otázkou a sledoval, jak dívka bere do ruky ovládání televize a projíždí filmy na svém flash disku.

„Encanto?" nadhodila. Byla to nová pohádka od Disney a ona ji ještě neviděla. Slyšela ale, že je opravdu pěkná a má velmi chytlavé písně.

„Proč ne?" usmál se Seb a vzal si první kousek pizzy.