Knihovna (ONC 2022)

15. Kapitola

Uběhl další měsíc plný SMS zpráv, malých setkání, kávy, deskových her a knih. Téměř každý den si na ni Sebastian našel čas. A když nepřijel osobně, zavolal. Ilyavarne se cítila skvěle. Usmívala jako nikdy. Vlastně nevěděla, kdy naposledy jí vydržela dobrá nálada bez temných myšlenek takhle dlouho. Pan Perkins a ostatní se usmívali s ní. Věděli, co se děje, protože pan Perkins neopomenul všechny informovat o vývoji věcí. Drbna jedna.

Zrovna zamykala knihovnu. Chystala se jít po práci za panem Perkinsem a zbytkem stařečků, protože paní Bellini se nabídla, že uvaří své vyhlášené těstoviny ala bolognese. To si nemohla nechat ujít!

Rozbušilo se jí srdce. Přísahala by, že za sebou někoho slyšela. Pocit, že ji někdo sleduje se jí zapíchl do všech orgánů a celé její tělo se napjalo. Zastavila se, klíče na půl cesty k zámku. Těkala očima sem a tam a přemýšlela, co teď udělá. Otočí se?

Jasně, že otočí. Je jenom paranoidní. Nikdo za ní není. Viděla by ho přece v odraze dveří. Nadechla se, polkla a v duchu napočítala do tří. Pak se prudce otočila. Očima rychle běhala po okolí, skenujíc každý roh, každý kámen, každý stín.

Nikdo tam nebyl.

Zasmála se sama sobě, otočila se znovu ke dveřím knihovny a ještě zkontrolovala, jestli je doopravdy zamčeno. Jen co se otočila, ochromila ji tupá bolest v oblasti zátylku. Vykřikla, padla na kolena a chytla se za to místo na hlavě.

„Co to..." zašeptala, neschopná dát dohromady souvislou myšlenku. Pomalu otočila hlavu doprava a matně zahlédla siluetu a černé vlasy. Chtěla zaostřit, jenže to dostala další ránu přes obličej a s heknutím dopadla na zem. Oči se jí pomalu zavřely, jak vplula do náruče sladkému bezvědomí.

***

Probudila se v temné místnosti. Pomalu přicházela k sobě a musela několikrát zamrkat, aby se jí obraz doostřil. Nejprve nevěděla, co se děje. Pak její mozek pomalu zopakoval události nedávné. Bolest hlavy z týlu se přihlásila o slovo a měla pocit, jako kdyby na bradě měla zaschlou krev. Udělalo se jí špatně od žaludku a měla co dělat, aby nevyzvrátila obsah svého žaludku na ten hnusný špinavý koberec. Zrychleně dýchala a její oči kmitaly po místnosti, hledaje nějaký záchytný bod, který by jí prozradil, kde je. Tohle musí být nějaký omyl. Nebo jen nějaký krutý žert. Tohle není reálné. Tohle se nemohlo stát.

Co by po ní kdo chtěl? Peníze nemá, nemá nikoho, kdo by peníze měl. Třeba to opravdu byl jen nějaký omyl. Pustí jí? Nebo ji zabijí? Její mozek velmi ochotně plodil jeden otřesný scénář za druhým, jeden horší než ten druhý. Z úst jí vyšel tichý vzlyk. Měla strach. Pořádný strach. Zacukala rukama, aby zjistila, že je má svázané za zády.

„Tak jo, klid," snažila se uklidnit sebe samu vlastními slovy. Moc to nepomáhalo. Skenovala očima okolí. Hnusný hnědý koberec s fleky, oprýskané zdi s otrhanou tapetou, stará postel, všudypřítomný smrad z cigaret a lahve od alkoholu. Seděla na kovové židli jenom v podprsence a černých legínách, v kterých odcházela z knihovny. Znovu nedokázala potlačit vzlyk. Tentokrát si cestičku našlo i pár slz a strach se rozběhl nanovo. Nikdo ji tu nenajde. Nikdo ji nebude hledat. Nikdo po ní ani neštěkne.

Anebo ano?

Proud jejích úvah vyrušilo prásknutí dveří a něčí kroky. Zatajila dech. Po celém těle jí naběhla husí kůže a strachy téměř nedýchala, jak se snažila špicovat uši a analyzovat jakýkoli zvuk, který by prozradil, kde je nebo s kým má tu čest.

Tu druhou část se dozvěděla vzápětí, když se dveře do jejího „vězení" pomalu a se skřípotem otevřely.

Zalapala po dechu neschopna slova.

„Jsi vzhůru," promluvil muž naproti ní, zatímco jí sjel hladovým pohledem od hlavy až k patě.

Tohle ne. Tohle byla jen nějaká noční můra, z které se každou chvíli probudí u sebe doma v pokoji nebo kdekoliv jinde, jen ne tady s ním. On ne. Tohle ne. Takhle ne.

„To mě ani nepozdravíš?" promluvil znovu černovlasý muž.

Místo odpovědi začala Ilyavarne křičet.

Muž k ní okamžitě přiskočil a narval jí do pusy nějaký smradlavý kus hadru. Ily se ho pokusila kousnout, ale nevyšlo jí to. Chtěla roubík vyplivnout, ale ani v tom nebyla úspěšná, byl moc velký. Těžko se jí přes něj, byť jen dýchalo. Jen tedy nenávistně hleděla na svého věznitele, zatímco jí z očí stékaly neposlušné slzy. Chtěl jí je setřít, avšak ucukla. Chtěla být co nejdál z jeho dosahu. Nejlépe, aby na ni vůbec nesahal. Ani nechtěla přemýšlet nad tím, že jí musel svléknout. Kde všude ty své hnusné pracky musel mít. Otřásla se.

„Tak co, budeš hodná?"

Po vypočítání všech svých možností, kterých bylo žalostně málo, se rozhodla nekřičet. Přikývla. Černovlasý jí pomalu vyndal z úst hadr, načež se Ily rozkašlala.

„Co po mně chceš?" vyštěkla po něm, dávajíc do hlasu co největší odpor.

„Vlastně nic moc," pomalu ji obešel kolem dokola, až se zastavil za ní, kde na něj neviděla. To ji znervózňovalo. Cítila, jak jí položil ruce na holá ramena. Roztřásla se znechucením a snažila se jeho ruce setřást pryč.

„Je to úplně jednoduché. Zůstaneš tu hezky se mnou a všechno bude dobré. Všechno bude jako dřív a ty budeš se mnou," šeptal muž, zatímco se blížil k jejímu ušnímu lalůčku.

„Ty ses zbláznil!" vykřikla Ily a potlačila další vlnu třasu.

„Proč myslíš?" otřel se rty o její lalůček. Teď už třes neovládla.

„Budou mě hledat," argumentovala přesvědčivě. Snažila se přesvědčit jeho nebo samu sebe?

„Nebudou," zasmál se a chtěl ji pohladit po tváři. Ilyavarne se po něm ohnala zuby. To z něj vyloudilo jen další vlnu smíchu. „Kočička si chce hrát? Neboj se, budeš mít možnost," zasyčel jí do ucha.

„Tohle ti neprojde," vyštěkla znovu. Byla si tím téměř jistá. Budou jí hledat. Ať už David Dunkirk, protože nepřijde do práce, nebo pan Perkins, protože nepřijde na slíbené těstoviny. Nebo Sebastian. Vysvitla jí jiskřička naděje. Určitě ji alespoň někdo bude hledat.

Muž poodstoupil o kus dál a vytáhl z kapsy její telefon. „Jedu za dědečkem do Kalifornie, nehledejte mě, nesnažte se mi dovolat, nebudu mít signál. Pa!" přečetl, parodujíc dívčí hlas. Ilyavarne pozvedla obočí. Nejprve se bála, to, když vytáhl její telefon. Avšak v části o jejím dědečkovi se téměř úlevně rozesmála. Naštěstí se v poslední chvíli zastavila. Alexander nemohl vědět, že její dědeček zemřel. To vědělo jen pár lidí. Budou ji hledat. Není to ztracené. Najdou ji. Určitě ji najdou!

Na venek se zatvářila šokovaně a pustila z oka jednu slzu. To Alexovi stačilo na to, aby se vítězoslavně usmál a se slovy ‚Ještě přijdu' se odebral pryč z té tmavé zatuchlé kobky.

Ilyavarne osaměla. Pustila neposedné slzy, které jí okamžitě smáčely obličej v pravidelných intervalech.