Knihovna (ONC 2022)

4. Kapitola

Dorazila zpátky do knihovny jen proto, aby se dozvěděla, že nikdo tam žádnou peněženku nenašel. Nebo možná našel, ale nechal si ji pro sebe. Obešla všechny koše v okolí v naději, že někdo jen vzal těch posledních pár dolarů a zbytek i s doklady vyhodil v nejbližším koši. Jenže se tak nestalo. Alespoň že telefon neztratila...

S batohem plným těžkých knih na zádech se vydala na svou dlouhou pouť. Odbíjela sedmá hodina, podle telefonu ji čekala tři a půl hodiny dlouhá cesta zpět do části Bay Ridge v Brooklynu. Nezapomněla řádně v duchu nadávat a spílat tomu, kdo peněženku našel a nevrátil na recepci. Stopovat se bála. Na taxík neměla. Byla tma a ona musela ujít ještě deset mil. Chůze jí ale zase tolik nevadila, byla zvyklá se všude dopravovat po svých. V batohu měla jen pár drobných, třeba by ji nějaký autobusák nechal jet za snížené jízdné alespoň posledních pár mil...

Přitáhla si šálu blíže ke krku a pořádně dopnula zimní bundu. Strčila ruce do kapes a poslušně šlapala, sluchátka v uších jen tak ledabyle, aby zaslechla zvuky v okolí, kdyby se k ní náhodou někdo blížil. Ani písničky v uších ale nedokázali zahnat blíží se temnotu, která se pomalu rozlézala od jejího srdce. Znala tenhle pocit. Věděla, proč tady je a co ji čeká. Naučila se s ním žít, přece jen sdíleli stejné tělo již nějaký ten pátek. Uměla s tím pracovat, tedy alespoň většinou.

„To mi tak chybělo," zabrblala tiše, když jí začaly napadat podivné věci a impulsivní myšlenky zaútočily na její klidnou mysl. Odrážela je, jak nejlépe uměla, což ji vyčerpávalo ještě více, než kdyby prachobyčejně šla.

„A pak že prý pohyb nahradí antidepresiva," ušklíbla se kysele a zachytila další myšlenku, která jí tentokrát nabádala ke skoku pod přijíždějící autobus. Tohle bude dlouhá noc...

***

Zaparkoval svoje černé auto v jedné z uliček, zamknul ho a vydal se podle navigace do 86. ulice. Byla už tma a on pochyboval, že ještě nějaký obchod bude otevřený. Tohle nebyl Manhattan, kde jste se v osm hodin večer rozhodli, že chcete jít na večeři a mohli si vybírat ze stovky restaurací. Ne, tohle bylo něco jiného. Něco mu říkalo, že otevírací doba tu už dávno skončila.

Vydal se ztichlou ulicí, kde občas zamňoukala zbloudilá pouliční kočka. Díval se kolem sebe a hledal někoho, kdo by mu mohl říct něco o té zrzce. Zahlédl vývěsku kavárny a rychlým krokem se vydal k ní. Nebylo už nejtepleji, přece jenom byl leden, a to znamenalo zimu. V potemnělé kavárně zahlédl pár lidí u jednoho stolu. Když se pořádně podíval, mohl vidět, že pod jednou lampou hrají nějakou deskovou hru. Každému z nich mohlo být kolem šedesáti let. Ten pohled ho zvláštním způsobem hřál u srdce. Usmál se a vzal za kliku.

Vrznutí dveří vyrušilo smějící se skupinku. Smích ustal a všichni se na něj otočili. Jeden pán vstal a popošel pár kroků směrem k němu.

„Promiňte, dnes už máme zavřeno," řekl omluvně.

„Omlouvám se, to jsem nevěděl," vydechl Sebastian a už se chtěl vydat pryč. Zarazil se ale při pohledu na fotografii, která visela blízko dveří. Byly na ní ti čtyři lidé a jedna dívka. Zrzavá dívka. Veverka.

„Promiňte, znáte tuhle dívku?" rozhoupal se nakonec k otázce a opět se otočil ke skupince. Hned vzápětí si dal imaginární facku. Ne asi, neznají ji a proto jsou s ní vyfocení, zpražil se v duchu.

„A kdo se ptá?" zvedla se od stolu korpulentní žena s italským přízvukem.

„Já..." zasekl se. Najednou nevěděl, co říct. Měl si to lépe připravit, idiot.

„Já jsem její spolužák," zalhal nakonec a kousl se do jazyka. Tos to dopracoval, lhát starším lidem, že se nestydíš, peskoval se okamžitě. Žena si ho nepřátelsky měřila, tentokrát si založila i ruce na hrudi.

„A co jí chcete?"

Hnědovlásek polkl.

„Ne-nechala si v kni – teda, ve škole. Nechala si ve škole peněženku," dostal ze sebe nakonec, zatímco položil zmiňovanou peněženku na nejbližší stolek. Starší muž si peněženku vzal k sobě a projel její obsah. Nejspíše shledal, že v ní nic nechybí, protože se na něj trochu usmál. Ukázal mu směrem ke dveřím a vyprovodil ho ven.

Když se za nimi zabouchly dveře, rozmluvil se.

„Omluvte, prosím, paní Eleonor. Je na naší Ily hodně háklivá," usmál se na Sebastiana shovívavě.

„To je v pořádku, taky bych si nevěřil," zasmál se nervózně Seb.

„Ano, měl byste se naučit lhát lépe," přisvědčil starší muž. Hnědovlasý se zakuckal a vyplašeně se na starce podíval. „No nekoukejte se takhle na mě, Ilyavarne už do školy dávno nechodí," uchechtl se.

„Oh," vyšlo jen z druhého muže a okamžitě zrudl. „Omluvám se, já-..."

„Nemusíte se omlouvat, to je v pořádku. Kdybych byl mladší, taky bych se zajel podívat osobně, kde tak pěkná ženská bydlí," zachechtal se pan Perkins. „Tak, kde jste ji potkal, co?"

„Narazil jsem do ní v knihovně," přiznal Sebastian a podrbal se nesměle na hlavě.

„Jistě, kde jinde," usmál se pan Perkins. „Líbíte se mi, mladíku. Přijďte někdy na kávu," mrkl na něj ještě a už byl zpět uvnitř.

Nechal tam Sebastiana překvapeně stát. Po chvíli se oklepal a vydal se zpět k autu. Hlavu plnou myšlenek na zrzku se zelenýma očima. Ty oči. Ach, ty zelené oči, v kterých se odrážel snad celý vesmír. Přistihl se, že se usmívá. Zavrtěl proto hlavou a vydal se zpět ke svému autu.

***

Už šla přes dvě hodiny. Mechanicky kladla jednu nohu před druhou. Už se dávno neusmívala, pozitivní myšlenky byly dávno pryč. Teď její mysl obklopovala pouze temná mlha s hořkostí samoty.

Cítila se sama. Ne, ona byla sama. Neměla nikoho, komu by mohla zavolat, aby pro ni přijel. Aby ji vyzvedl. Aby ji zachránil. Měla sice přátele z 86. ulice, ale nikdo z nich auto neměl. A hlavně, nechtěla je obtěžovat, měli svých starostí dost. Měla ještě rodiče. Ti ale bydleli v Californii. A stejně by pro ni nepřijeli. S matkou sice měla dobrý vztah, ale v pubertě se tak nějak odcizili. Možná to bylo i tím, že Ily moc nevěnovali pozornost. Ilyavarne totiž měla starší sestru. Velmi problémovou starší sestru. Proto ona musela být ta rozumnější a držet krok. Být hodná. Být skvělá. Být perfektní. Být dokonalá.

V očích jí zaštípaly slzy.

Zaklepala hlavou. Přece nebude brečet?

V hlavě se jí objevovaly scenérie z jejího dospívání.

Ilyavarne nedělá problémy.

Ilyavarne je dokonalá.

Ilyavarne musí být hodná a rozumná.

„Přece nechceš dopadnout jako tvoje sestra," opakovali jí často doma. A ona nechtěla. Chtěla být lepší. Chtěla být více než lepší. Chtěla být nejlepší. Chtěla, aby na ni rodiče byli pyšní. Aby se s ní mohli chlubit před svými známými. Chtěla se zavděčit. Chtěla dostudovat školu s dobrými výsledky, najít si lukrativní práci a být perfektní dcera.

Možná i právě proto přišla ta temnota do jejího srdce. Pocit, že nikdy nebude dost dobrá. Pocit, že nikdy nebude dostatečně dokonalá, dostatečně perfektní, dostatečně chytrá, dostatečně hezká, dostatečně hubená, dostatečně vzdělaná. Že nebude dostatečná.

Zastavila se a pevně stiskla víčka k sobě.

„Nesmíš takhle přemýšlet. Nesmíš takhle přemýšlet," opakovala si a zhluboka dýchala. Hlavně se uklidni...

Otevřela oči a zvedla hlavu. Blížila se k zastávce. Podívala se za sebe, kde se zrovna blížil autobus. Popoběhla, aby byla na zastávce dříve a autobus zastavil.

Naštěstí zastavil.

Otevřel přední dveře a dívka nastoupila, drkotajíc zuby o sebe.

„Můžete mě za tohle vzít do Brooklynu? Prosím?" zaprosila s výrazem nakopnutého štěněte.

„Naskoč si, děvče," usmál se na ni vlídně starší muž za volantem, ani si peníze nevzal. Poděkovala a vděčně se usmála nazpět. Prošla se až úplně dozadu do autobusu a zachumlala se k nejbližšímu topení. Na chvilku zavřela oči...