Knihovna (ONC 2022)

10. Kapitola

Ležela v posteli a přemýšlela nad dnešním dnem. Na tváři jí stále hrál malý úsměv. Lhala by, kdyby řekla, že jí dnes ve společnosti jednoho hnědovlasého herce nebylo příjemně. Byl moc milý. Vůbec nebyl nafoukaný, jak si představovala některé celebrity. Byl pozorný, udržoval konverzaci, zajímal se o to, co si Ily myslí. To bylo něco úplně jiného, než na co byla zvyklá. Její stařečkové se samozřejmě zajímali o to, jaký měla den. A ona jim to s radostí říkala. Ale nebylo to to samé, jako kdyby mluvila s někým svého věku. Pan Perkins nerozuměl výdobytkům dnešní doby, nechápal, proč Ilyavarne někdy vypadá jako duch a nemá náladu se usmívat. Nevěděl ani jak moc jí Alexander ublížil. I když, to vlastně nevěděl téměř nikdo.

Ilyavarne se za to totiž styděla. A taky se bála, že jí to nikdo nebude věřit. Že jí nařknou, že si to vymyslela. Že se jí vysmějí, jak byla hloupá. Že jí zavrhnou. Že se na ni budou dívat jinak. Že jí řeknou, že je ona ta špatná. Že je slabá. Že je divná.

Všechny tyhle myšlenky jí lítaly hlavou jedna přes druhou, až musela stisknout víčka pevně k sobě a uklidnit své zběsile rozběhnuté srdce. Párkrát se zhluboka nadechla a zase vydechla. Začala počítat od stovky k jedné, protože to prý pomáhá při uklidnění.

Někde kolem padesátky usnula.

***

Sebastian dorazil domů, boty ze sebe jen tak shodil hned u dveří a rychle spěchal na gauč. V ruce třímal knihu, kterou mu Ilyavarne půjčila a kterou si hodlal přečíst. Stejně teď má volno, tak proč nezkusit něco nového? Třeba to jeho mysli opravdu uleví. Třeba je to opravdu forma relaxace. Ano, byl k tomu nejprve skeptický. Jenže ona se na něj tak hezky usmála a vyprávěla mu o té knize s takovým nadšením, že nakonec souhlasil, že si ji přečte.

Podle ní je to jednoduché čtení. Prý to čtou i děti, i když v tom vidí jen pohádku. To až v dospělosti, tedy podle Ily, docení pravou krásu té knihy.

Položil Malého Prince na stolek a šel si udělat něco málo k večeři. Vajíčka, slanina, zelenina... Jo, to by mohlo udělat tu službu. Zatímco se ta kombinace smažila na pánvi, ukrojil z bochníku chleba pár plátků a vložil je do toustovače. K tomu si vyndal lahev vína Murfatlar, což bylo jeho oblíbené víno, které si občas přivezl ze svých výletů do rodného Rumunska.

Usadil se na gauč, do jedné ruky vzal vidličku, do druhé knihu a u jídla četl.

Někde ve třetině knížky zapomněl, že jídlo má a položil se i s Princem na gauč.

Někde ve dvou třetinách se zvedl a lahev vína přinesl ke stolu, kde si poslepu nalil do už prázdné sklenice.

Ke konci knihy už jenom ležel na zádech na zemi a dočítal poslední řádky s rozšířenýma očima. Hltal každé slovo. Každé písmeno.

Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet nic nebylo.

„Cože?" vykřikl Seb a vystřelil do sedu. Mračil se na knihu a četl ty řádky znovu a znovu. Ucítil v očích slzy. Překvapeně zamrkal, odložil knihu a jednu tu slanou kapku setřel z tváře. Fascinovaně si ji prohlížel.

Páni.

To byla síla.

Vzpomněl si, že mu někdo kdysi říkal, jak v něm knihy vyvolávají emoce. Že v nich hledá odreagování a utíká tak do jiného světa.

Nevěřil mu. Smál se mu.

A teď to konečně pochopil.

Je to relax. Je to odplutí do jiného světa. Je to povznesení mysli. Je to úplně jiný svět otevírající se jen v jeho hlavě. Jako kdyby získal úplně jiný náhled. Cítil se skvěle. A to, že byly dvě ráno, mu bylo úplně jedno. Potřeboval si o tom s někým promluvit. Vystřelil ze země a vydal se k telefonu, přičemž se několikrát přerazil o kusy nábytku, což okomentoval pár nadávkami.

Vzal ten malý chytrý přístroj do ruky a vyhledal své nejvolanější číslo.

Telefon začal vyzvánět a on se několikrát prošel po pokoji sem a tam, jako lev v kleci.

„Sebastiane?" ozval se z druhé strany rozespalý mužský hlas. „Stalo se něco?"

„Stalo se toho tolik," vydechl. „On normálně umřel, spáchal sebevraždu, chápeš to? Aby mohl být se svojí láskou!" vychrlil do telefonu hlasitě.

„Co? Kdo?" zeptal se nechápavě hlas, už více probuzený.

„No, princ přece! Chtěl být se svou růží, a proto se nechal uštknout hadem. To je strašný! A zároveň hrozně krásný, ale strašný. A celé to viděl ten pilot a pak to napsal a je to úplně skvělé! Je to vlastně úplně geniální..."

„Počkej, ty mi voláš ve..." telefon se chvilku odmlčel, nejspíš aby se jeho majitel mohl podívat na čas, „...dvě ráno, abys mi povídal o Malém Princi? A vůbec, ty čteš?" přerušil Sebův monolog jeho přítel.

„Promiň, nevěděl jsem, že už je tak pozdě," podrbal se provinile hnědovlásek na hlavě a konečně zastavil své štrádování z jednoho konce obyváku na druhý.

„Nic se neděje," zívl si muž na druhé straně. „Co, že ses najednou dal do knih? To ty články, že jo?"

„To taky..." přiznal Sebastian a posadil se na gauč a pokračoval „Může za to jedna Veverka. Zrzavá."

„Tak veverka, jo? To ti někde v lese hodila na hlavu šišku a tys najednou dostal neskutečnou chuť přečíst si nějakou klasiku? Nebo ti na hlavu hodila právě Malého prince?" posmíval se mu z druhé strany.

„Jo, přesně takhle to bylo," uchechtl se Seb.

„Anebo sis někoho našel?" muž na druhé straně už byl plně čilý.

„Byl bys první, kdo by to věděl, Chrisi," zašklebil se na telefon, jako by ho Evans mohl vidět.

„Takže ses prostě jenom rozhodl vzít do ruky první knihu, kterou jsi uviděl?"

„No, ne tak úplně. Vlastně mi někdo poradil," přiznal se hnědovlasý.

„Já to věděl!"

„Nech toho!" okřikl ho se smíchem. „Jenom mi poradila s knihou. A ukázala mi pražírnu kávy. A půjčila tu knihu."

„Aha, takže?"

„Takže co?"

„Takže kdy mě představíš?"

„Cože? Není koho představovat! Vždyť jsme se viděli jednou. Narazil jsme do ní v knihovně, pak jí vrátil peněženku, pak tam znova jel, pak mi ukázala tu pražírnu, a pak půjčila tu knihu. Nic jiného. Jen se s ní dobře povídá. Nic víc."

Na druhé straně bylo ticho. Sebastian zkontroloval telefon, jestli spojení nevypadlo.

„Ještě jí tu knihu musíš vrátit, ne?" řekl poťouchle Chris.

„No, jo, proč?" nechápal, kam tím jeho kamarád míří.

„Takže se na ní můžu podívat. Aspoň z dálky!" pokračoval vítězoslavně.

„Chováš se jako malej," zasmál se Sebastian. „Ale dobře. Můžeš jet se mnou. Ale zůstaneš v autě!" pohrozil.

„Čestný! Tak mě pak vyzvedni, jo?"

„Jo, tak dobrou noc."

„Dobrou, Sebe."

Telefon ohluchl a Sebastian odešel oblečený do ložnice, aby sebou mohl praštit do postele. Těsně před tím se ale zastavil a raději změnil trajektorii svého pohybu směrem do sprchy, kde ze sebe shodil oblečení a pustil na sebe teplou příjemnou vodu.