Knihovna (ONC 2022)

14. Kapitola

„Opravdu chceš jít do práce?" nadhodil Sebastian, zatímco koutkem oka pozoroval, jak se chystá do práce v koupelně.

„Musím, tohle mi jako důvod nepřítomnosti neprojde," řekla tišeji než obvykle a usmála se. Pod očima měla velké tmavé kruhy, které se právě snažila alespoň trochu zamaskovat korektorem. Bohužel stín v jejích očích zamaskovat nedokázala. Přemýšlela. Bylo bezpečné, aby mu řekla, kdo to včera byl? Co se vlastně stalo? A byla na to vůbec připravená?

Otázky jí lítaly hlavou jedna za druhou. Ale odpověď na ně ne a ne najít. Jako vždycky se její nitro rozdělilo na dvě. Jedna část říkala, ať mu to řekne, že je to důležité, co kdyby se vrátil? Zatímco druhá, ta chtěla zalézt co nejdál pod peřinu, nevylézat, poslat všechny pryč a plakat. A hlavně si to nechat pro sebe, přece nikoho nebude zatěžovat svými problémy. Nikoho nezajímají.

„Ily?" vyrušilo jí její jméno vyslovené mužským hlasem.

„Hm?" otočila se.

„Jsi opravdu v pořádku?" zeptal se Sebastian. Ilyavarne se podívala na své ruce, a pak do zrcadla na svůj obličej. Nemohla zamaskovat svůj výraz. Dnes to nešlo. Zhluboka se nadechla a otočila se od umyvadla do pokoje, kde seděl na sedačce on a sledoval ji starostlivě svýma modrýma očima. Pomalu přešla k pohovce a posadila se na její kraj. Skousla si ret, najednou nevěděla, kde začít.

Sebastian čekal. Nechtěl na dívku tlačit. Ale viděl, že jí to tíží. Že jí tíží ta věc, co se stala včera. A že viditelně bojuje se svým nitrem o to, jestli o tom mluvit nebo ne. Věděl, že by se jí ulevilo, kdyby o tom mluvila. Ale nebyl si tím tak úplně jistý. Věděl jistě, že jemu by to pomohlo, ale ona byla jiná než ostatní lidé. Byla tak tajemná a odvážná, zároveň ale jako malé bezbranné zvířátko, co potřebovalo chránit. Viděl v ní toho tolik. A tolik to chtěl všechno poznat. Pomalu ale jistě si začínal připouštět, že k ní cítí něco více než jen přátelskou náklonost. Tuto myšlenku ale zatlačil dozadu do své mysli. Nechtěl o tom ani přemýšlet. Nemohl o tom přemýšlet. Ne teď.

„Byl to Alexandr Straus. Můj bývalý přítel," poslední slovo vyslovila s takovým odporem, že se Seb téměř otřásl nad tím ledovým tónem, který tu větu provázel. Čekal, co bude dál. Jen dal Ily najevo, že poslouchá a je připraven vyslechnout její příběh. Ta se ještě jednou nadechla a pak spustila:

„Vztah s ním nebyl tak úplně dokonalý. Nebo nejdřív ano," pročísla si rukou zrzavé vlasy a podívala se do svých dlaní. „Byli jsme spolu čtyři roky. První dva roky byly nádherné. Bral mě do kina, do divadla, na večeře. Pro okolí jsme vypadali jako ideální pár. A taky to tak bylo. Dokud ho nevyhodili z práce. Pak..." na chvíli se zasekla a zhluboka se nadechla nosem, snažíc se zahnat knedlík v krku, který se jí tam usadil. „...pak se změnil. Začal pít. Všechno, co jsem přinesla domů, prohýřil. Kouřil jednu cigaretu za druhou. Začal být vůči mně majetnický, žárlil na každého, s kým jsem se měla sejít. Tolikrát na mě křičel, že jsem jen děvka a že ho určitě za každým rohem podvádím. Přestala jsem chodit ven, jen kvůli tomu, aby toho nechal. Aby se vrátil ten milující Alex, kterého jsem znala. Jenže se nevrátil..."

Opět se odmlčela. Hledala slova. Kmitala očima po pohovce sem a tam a hledala ztracenou kuráž, když jí vyrušil dotyk na ruce. Vystrašeně se podívala do modrých očí, které na ni hleděly s takovou péčí a porozuměním. Od místa dotyku se jí do těla šířilo příjemné teplo. Přisunula se blíže, hledíc na jejich ruce.

„Bylo to horší a horší. Každý večer chodil domů opilý a nutil mě... Nutil..." zadrhla se a kmitla očima k obličeji hnědovlasého muže. „No, to, však víš," mávla nakonec rukou a nevědomky si začala hrát s rukávem Sebastianova trička. „Jeden večer jsem se musela dívat na to, jak si to rozdává s jinou. Odešla jsem odtamtud s monoklem a roztrženým rtem. To už se skrýt nedalo. Konfrontovala mě jedna kamarádka z práce a já jí všechno vyklopila. Okamžitě mi začala hledat práci jinde. To díky ní jsem tady v knihovně. Co nejdál od něj. Jenže teď..." potlačila vzlyk. Snažila se být silná. Mluvit o tom jako by to nic nebylo. Jenže všechny ty věci se jí vracely zpět. Jeho slizké dotyky, rty na místech, kde je nechtěla, majetnická slova. Lehce se roztřásla.

V Sebastianovi to vřelo. Vzedmula se v něm vlna nenávisti vůči tomu kreténovi. Vůči tomu, co si dovolil k Ilyavarne. A jak dlouho to musela snášet. Na nic nečekal a přitáhl si dívku k sobě do náruče. Hladil ji po vlasech, zatímco cítil, jak její slzy smáčí jeho tričko. Zařekl se, že jestli ještě jednou toho hajzla uvidí v blízkosti Ily, neodejde bez následků. Bylo mu jedno, jestli ho u toho někdo uvidí. Jestli ho u toho někdo vyfotí. Prostě musí nechat Ilyavarne být.

„Já tě nedám," zašeptal do jejích vlasů tak tiše, že to nemohla slyšet.

Ilyavarne ho ale slyšela. Její srdce nad těmi slovy poskočilo. Někomu na ní záleží. Někdo jí vyslechl. A neutekl od ní, když mu to řekla. Někdo se stará. Někomu to není jedno. Přitiskla se ještě blíže k jeho hrudi a vdechovala jeho vůni. Voněl jako santalové dřevo, hřebíček a ještě něco, co neuměla tak úplně určit. Užívala si tu chvíli plnými doušky. Někde v koutku mysli narůstal malý obláček, který ale odmítala prozkoumávat blíže. Byl růžový a až moc bláhový. Nic, na co by se měla upínat. Nic.