Knihovna (ONC 2022)

6. Kapitola

Vystoupila z autobusu a za krk jí okamžitě spadla ledová voda. Zamračila se a upravila si šálu tak, aby už ji nic takového nepřekvapilo. S kapucí na hlavě se vydala k New York City Hall, kde si musela udělat nové doklady. Tohle nebyla její oblíbená knihovna, tohle byla budova plná nerudných upjatých úředníků. Ilyavarne opravdu nerada oblétávala úřady, když nemusela. Myslela si, že bude mít klid až do roku 2028, ale osud tomu tak nechtěl. S povzdechem vystoupila nahoru po schodech a otevřela velké prosklené dveře. Musela si zařídit nové ID, což znamenalo minimálně dvě hodiny čekání. Tiše přišla ke stroji, který vydával čísla podle pořadí, v kterém lidé přišli. Modlila se, aby to nebylo nějak vysoké. Automat vyplivl číslo 239. S nadějí se podívala na tabuli, kde zářila čísla přepážek. K jejímu neštěstí tam bylo teprve číslo 150. O zábavu na dnešní dopoledne má tedy postaráno. Unaveně se došourala na nejbližší volnou židli, sundala si bundu, čepici i šálu a z batohu vytáhla Pána prstenů.

Seděla tu už hodinu, když začala mít zvláštní pocit. Ošila se a kradmo se rozhlédla, nikde ale nic podezřelého neviděla. Zavrtěla tedy hlavou a znovu se začetla. Zvláštní pocit ale nezmizel. Přišlo jí, že se na ní někdo dívá. Znovu se tedy nenápadně rozhlédla. Stále ale nikoho neviděla. Zamračila se do knížky a v duchu se nařkla, že je akorát moc paranoidní.

Neviděla, že zpoza skleněné přepážky ji sleduje černovlasý muž s tmavě hnědýma očima. A pak jí zazvonil telefon.

***

Zaparkoval na téměř samém místě, jako včera. Z nebe stále padalo něco mezi deštěm a sněhem, a tak se zachumlal ještě více do své kožené bundy. Jeho kamarádi tvrdili, že je blázen a měl by raději chodit v nějaké teplé bundě. Jenže on si nedokázal pomoci. Měl slabost pro kožené bundy a vlastnil jich asi deset, každou v jiném odstínu. Zamknul za sebou auto a vydal se už známým směrem do 86. ulice. Rozhodl se, že nejprve zajde do knihovny. Podle průkazky tam měla pracovat ona. Mohl jen doufat, že tam na ní narazí.

Otevřel menší prosklené dveře, nad kterými cinkl zvonek. Vstoupil do malé místnosti, které vévodil menší dřevěný pultík. Všude kolem se válely knihy, které se už nevešly do přeplněných polic. Musel se pro sebe usmát. Vlastně ani nevěděl, proč se knihám tak moc vyhýbal?

„Přejete si?" vytrhl ho z přemýšlení hluboký mužský hlas. Otočil se po zvuku. Za pultem se tyčil menší zavalitý muž se začínající pleší a propaloval ho černýma malýma očima. Trošku mu připomínal prasátko.

„Ehm, chtěl bych si půjčit knihu," vypadlo z něj.

„Ano, a jakou?" zeptal se ho muž a měřil si ho ne příliš vlídným pohledem.

„Eh," vyloudil ze sebe hloupě Sebastian a rozhlédl se kolem sebe. Vzal první knihu, která byla nejblíže jeho ruce a položil jí na pultík před sebou. Muž před ním nakrčil obočí, podíval se na obálku knihy a pak na něj.

„Dobře, máte kartu?" položil další otázku pan Dunkirk.

„Ne," vydechl zaskočeně Seb. Vůbec ho nenapadlo, že po něm budou chtít kartu. V duchu si nadával za to, že ho to nenapadlo. Jak jinak by asi identifikovali, kdo si co půjčil a kdy to vrátil?

„Tak jméno," zamručel nepříjemně témě plešatý muž, vzal si do ruky tužku a připravil papír. Neuměl zadávat nové lidi do počítače, to si pak bude muset ošéfovat jeho povedená zaměstnankyně.

„Se-, ne, Sid... Sid Bastian," zalhal raději. Nerad rozdával na potkání své iniciále, hlavně proto, že ho lidi většinou znali. A pokud ho tenhle muž neznal, tak jedině dobře. Nemusí ho poznat podle jména, kdyby ho náhodou někde předtím slyšel.