Knihovna (ONC 2022)

17. Kapitola

//Lehké varování před neslušnými slovíčky

Tma. Pořád stále stejná tma. Ilyavarne už ani nevěděla, jak dlouho tu vlastně je. Nebylo tu okno. Mohla dohadovat jen ze světla, co matně prosvítalo pod dveřmi. Ani to ale nestačilo k tomu, aby věděla, jestli je den anebo noc.

Neměla své léky. Pociťovala to více, než by byla ráda. Nemohla spát. Když už usnula, honily ji noční můry a ona se probudila zborcená potem. I proto bylo těžké určit časové údaje. Temnota a chlad si pomalu nacházely cestu do jejího srdce. Nedokázala moc jasně přemýšlet. Temné myšlenky ovládaly celou její mysl. Ale měla i světlé chvilky. To, když myslela na Sebastiana, a že ji určitě hledá. Musí. Přece by ji nenechal jen tak být. Anebo ano? Co když to pro něj byla jen hra a on byl rád, že se jí konečně zbavil?

Ne, dost!

Nesmí takhle přemýšlet!

Byla jí zima. A měla hlad. Alespoň napít jí ten barbar dával. Vždy se u toho na něj mračila co nejvíc to šlo. Jednou se ho dokonce pokusila kousnout, ale odpovědí jí byla facka přes tvář.

Přemýšlela, jak se odsud dostat. Znovu zkoušela povolit pouta, která jí drtila zápěstí. Cítila, že má od nich už ruce celé odřené a nateklé, což ztěžovalo její únik. Hlavně pokaždé, když za dveřmi zaslechla kroky, ztuhla a ani nedýchala napětím. Kdyby vešel zrovna ve chvíli, kdy se pokusí osvobodit... To by byl průšvih.

Zjistila, že někam chodí. Vždycky slyšela hlubší prásknutí nějakých větších dveří, to musely být vchodové, a následovaly kroky, které mizely v dáli. Na chvíli se zaposlouchala do ztemnělé místnosti. Zrovna před chvílí se totiž taková rána ozvala.

Teď přišla její šance.

Ze všech sil zabrala a snažila se vyvléknout ruce z pout. Zmítala sebou na všechny strany, natáčela ruce do různých směrů, až najednou...

POP.

Pravá ruka se vyvlíkla z želízek.

Ilyavarne se radostí téměř rozesmála. Ještě ale neměla vyhráno. Postavila se z nepohodlné židle a protáhla si ztuhlá záda. Ztichlou místností se nesl praskot jejích kloubů. Kdyby se nebála, tak by si pořádně nahlas zanadávala.

Pomaličku přešla ke dveřím svého vězení a potichu je otevřela. Dveře lehce vrzly a ona zavřela oči a zkousla si ret. Nikdo se k ní ale nehnal. To jí dalo naději, že tu je teď přece jenom sama. Vyklouzla ze dveří a konečně se pořádně rozhlédla po bytě. Nebo alespoň doufala, že je to byt. Byl to určitě svinčík. Ale někdy v minulosti to nejspíš byl pěkný byt. Opatrně přešla k oknu a podívala se z něj ven. Byla v nějaké ulici. Dole jezdilo pár aut a občas přešel nějaký člověk. To znamenalo, že kdyby se dostala dolů, tak by mohla utéct. Někoho by zastavila a on by jí určitě pomohl. Ano, tak to udělá!

S nadějí se porozhlédla kolem, ale oblečení neviděla. Rozešla se směrem ke kuchyni, když v tu ránu ztuhla. Na schodech se ozvaly kroky a rychle se přibližovaly. Srdce jí začalo tlouct jako o závod a ona rychle přeskákala pokoj, ve kterém teď byla, aby se dostala co nejdřív do té malé černé díry, ve které ji držel. Už v zámku zarachotily klíče, když skočila dovnitř a zabouchla za sebou. Couvala od těch dveří pryč, až dosedla na židli. V poslední chvíli dala ruce za záda, když se prudce otevřely dveře. Stál v nich Alexander a podezíravým pohledem si dívku měřil.

„Co je?" prskla po něm, srdce až v krku.

„Ale nic," odpověděl a znovu dveře zavřel. Ilyavarne si tiše oddechla a snažila se dostat pod kontrolu své rozechvělé tělo.

Tohle bylo o fous.

Za dveřmi slyšela jeho kroky. Chodil po místnosti a něco přehazoval z jedné strany na druhou. Že by uklízel?

Její úvahy přerušil zvonek. Zatajila dech a špicovala uši co nejvíce to šlo. Alex za dveřmi přešel ke dveřím a podle zvuku je otevřel.

„Nazdar!" ozvalo se hlasitě, až Ily nadskočila na židli. Celé tělo jí pokryla husí kůže. Kdo to je? A co tady dělá?

„Čau, máš prachy?" ozval se Alex. Ily se zaposlouchala do jeho rozhovoru.

„No jasně, že má, za co mě sakra máš?" zahlaholil ten druhý muž. Nedokázala rozpoznat, komu hlas patří. „Tak kde je?"

„Támhle, za dveřma. Ale dávej pozor, ať ti neuteče."

Ilyavarne ztuhla na místě. To není možné. To nemůže být pravda. Určitě se přeslechla.

Její děsivé myšlenky se ale potvrdily, když se otevřely dveře k ní do pokoje. Přivřela oči pod náporem světla a snažila se zaostřit na muže před sebou. Měl špinavě blonďaté vlasy. Do očí mu téměř neviděla, protože za sebou hned zavřel. Její srdce se zběsile rozběhlo.

„Nazdar, kočičko, trochu si užijeme, co říkáš?" zavrněl muž před ní. Mráz jí přejel po zádech a ona zalapala po dechu.

„To ne," zašeptala. Muž se k ní pomalu blížil, zatímco si rozepínal pásek od kalhot. Rychle přemýšlela. Může začít křičet. Ale nikdo ji neuslyší, to už zkoušela. Může ho něčím praštit. Ale čím?

Opatrně stiskla ruku s železným poutem v pěst. Když se k ní blonďák přiblížil, z jeho smradu se jí navalilo. Smrděl jak sto let nemytý chlap. Snažila se zklidnit svůj dech, hlavně proto, aby nemusela dýchat jeho zápach. V duchu počítala jeho kroky.

Tři.

Dva,

Jeden...

Ve vteřině vyskočila ze židle a ubalila jednu tomu slizákovi, který se k ní blížil. Překvapeně vykřikl a ustoupil dozadu. Na nic nečekala a obřími skoky se rozběhla pryč z místnosti.

Alexander nic takového nečekal. Proto jen tak vykoukl z kuchyně, když v tom uviděl zrzavé vlasy dívky, která se snažila uniknout pryč ze dveří. Už je měla otevřené, naposledy na něj pohlédla a s děsem v očích se rozběhla pryč.

„Do prdele," ulevil si Alex a rozběhl se za ní. Drobná dívka neměla proti dvoumetrové hoře svalů šanci. Dostihl ji těsně před tím, než stihla otevřít dveře ven a vyběhnout na ulici. Jedním pohybem s ní smýkl zpět ke schodům, načež dívka neudržela rovnováhu a upadla.

„Co si kurva myslíš, že děláš?" zasyčel na ní.

Ilyavarne neodpověděla. Chtěla se postavit. Tíha jejího vlastního těla ji ale přišpendlila zpět k zemi. Matně si uvědomovala, že jí Alexander bere pod paží a táhne ji zpět do bytu. Vidění měla rozmazané, vlasy přes celý obličej.

Dotáhl ji až nahoru a hodil ji zpět do svého bytu, kde už čekal ten druhý.

„Ty krávo jedna!" rozpřáhl se a kopl do ležící dívky.

„Nech toho sakra!" zastavil ho Alexander těsně před tím, než do ní kopl znovu. Ily se nehýbala. Pištělo jí v uších a všechno kolem se slévalo do jedné jediné barvy.

„Na tohle ti seru, vole!" zavrčel blonďák, sbalil peníze a odešel pryč z bytu. Černovlasý muž zaskřípal zuby a vztekle se otočil na ležící dívku.

„Vstávej!" zařval. Nehnula se.

„Tak kurva vstávej!" zařval znovu. Ani tak se ale nepohnula. Naštvaně jí tedy vzal a odtáhl ji do pokoje, kde jí hodil na podlahu a vzápětí práskl dveřmi.

„Do prdele, takovej dobrej kšeft a ta děvka mě ho pokazí!" nadával tiše, zatímco si otevíral lahev piva a sedal si k televizi.