Knihovna (ONC 2022)

19. Kapitola

Od té doby, co se snažila utéci, uplynula už nějaká doba. Kvůli temnotě Ilyavarne nevěděla, jak dlouhá, ale tušila, že to bylo více jak tři dny. Od té doby také už nemohla poslouchat, co se děje vedle v pokoji, proto se o útěk už ani nepokusila.

Poté, co s ní Alex mrštil proti schodům a následně do ní jeho kamarád kopl, přestala slyšet na jedno ucho. A u toho druhého si nebyla tak úplně jistá. Občas něco zaslechla, nebylo to ale takové jako dřív. Zavřela oči. To bylo to jediné, co tu mohla dělat. Stejně byla unavená. Občas dostala vodu a kousek chleba, moc často to ale nebylo. A tak jenom obyčejné bytí Ilyavarne vyčerpávalo. Každou chvíli se budila ze spánku se strachem. Když už usnula na delší dobu, probudila ji noční můra. Už ale neplakala. Už nemohla. Cítila v sobě neskutečné prázdno. Chlad se rozlézal celým jejím tělem a bral s sebou temné myšlenky a představy. Často se modlívala, aby ji někdo zachránil. Teď už se ale jen modlila za to, aby Bůh zkrátil její trápení a ona mohla v klidu zemřít. Nebo aby ji zabil Alexander. Rychle a bezbolestně. Anebo klidně bolestně. Hlavně aby tu už nemusela být.

Prudce otevřela oči, když za zavřenými víčky zaregistrovala rozšiřující se kužel světla. Srdce se jí zběsile rozběhlo a dech se zrychlil, když sledovala otevírající se dveře. Do pokoje téměř vpadl Alex a jal se do rychlého rozvazování pout.

„C-co děláš?" vykoktala ze sebe zhrublým hlasem. Následně se rozkašlala, to kvůli suchému hrdlu. Její věznitel neodpověděl. Odvázal jí nohy od židle a hrubě ji za podpaží zvedl ze židle. Dívka jen bolestně vzdychla, když se ozvala pravá část těla, kde měla modřiny po pádu. Vyvedl ji ven z pokoje a přehodil přes ní deku. Ucítila zápach zatuchlého kouře, z čehož se jí mírně zvedl žaludek. Zmateně těkala očima po místnosti, v které se nacházel jeden otrhaný gauč, nespočet prázdných lahví a obalů od donášek a jedna malá televize. To, co v ní zahlédla, jí vyrazilo dech. Z obrazovky na ní zářila její fotografie. Vedle toho stála reportérka a o něčem právě živě diskutovala, o čem ale Ilyavarne neslyšela. Těsně před tím, než jí Alexander přes hlavu natáhl čepici až do očí, zahlédla na obrazovce jméno, které jí znovu rozbušilo srdce, tentokrát ale radostí.

Sebastian Stan.

On ji hledá.

Hledá ji!

Kdyby měla sílu, rozesmála by se. Myšlenkové pochody se jí rozběhly na plné obrátky. Rychle přemýšlela a dávala si dohromady různé souvislosti. Nakonec z toho vydedukovala, že Alex v televizi viděl její fotografii, zjistil, že ji hledají, lekl se a teď ji někde nechá.

V tuhle chvíli se ale naskýtaly dvě možnosti.

Buďto ji nechá někde na očích, kde ji někdo brzy najde a odvede do bezpečí...

Anebo ji vysadí někde, kde nebude nic a nikdo a ona tam umrzne. Sice už bylo jaro, ale stále ještě nebylo úplně nejtepleji. A ona na sobě měla pouze spodní prádlo a tuhle hnusnou deku. Otřásla se.

Neviděla na cestu. Vnímala jen, jak ji táhne dolů po schodech za svázané ruce. Pak zahnuli doleva a rychle pokračovali dál chodbou. Postavil ji a následně její tělo ovanul chlad. Musel otevřít dveře.

Než se stihla nadechnout byť jen trochu čerstvého vzduchu, už ji opět táhnul někam pryč.

„Zalez," sykl na ní, načež jí zastrčil na zadní sedačku auta. Donutil ji si lehnout, pořádně jí přikryl deku i hlavu a sám si sedl na místo řidiče.

To mu tak ještě scházelo, aby na jeho dveře zaklepali fízlové a našli ji tam. To tedy ne. Zkontroloval, jestli vzadu opravdu leží, nastartoval auto a se skřípějícími pneumatikami se vyřítil pryč ze dvora malého paneláku.

Když vyjel na silnici, raději zpomalil. Byl alespoň natolik inteligentní, že nejel rychle a nepoutal tak na sebe zbytečnou pozornost. S čím ale nepočítal, to byla inteligence dívky na jeho zadním sedadle. Co nejtišeji si o zadní dveře shrnula čepici z hlavy a rozkoukala se po interiéru auta. Měla hlavu přesně za místem řidiče, to znamenalo, že nemůže vidět, co tam dělá. Opatrně se pokusila natáhnout krk tak, aby uviděla ven. Ostrá bolest se ozvala z jejího ramene, načež se musela kousnout do rtu, aby nevykřikla. Pomalu se kousek po sedačce odsunula blíže k oknu. Téměř bez dechu se znovu podívala na řidiče. Alexander měl ale dost práce s řízením a jí si naštěstí nevšímal.

Dobře pro ni.

Znovu natáhla krk a tentokrát už vyhlédla ven z okýnka. Jeli nějakou čtvrtí, kde nejezdilo moc aut. Snažila se to místo poznat. Jsou stále v Brooklynu? Nebo už někde úplně jinde? Její spása byla směrovka, kterou právě míjeli.

Ten idiot jel směrem na Brooklynský most.

Kdyby mohla, tak se mu vysměje. Nesměla se ale prozradit. A tak jí zbylo jen čekat. Stáhla hlavu opět dolů na sedačku, neb poloha vytaženého žirafího krku byla poněkud bolestivá.

„Do hajzlu!" ozvalo se z pozice řidiče. Ilyavarne sebou škubla a otevřela oči, o kterých netušila, že je zavřela. Za oknem zahlédla hnědé tyče a hrazení mostu, které tak důvěrně znala. Auto se zastavilo. Potichu se vytáhla o něco výše a vyhlédla z okénka. Stáli v zácpě.

Téměř se rozplakala štěstím.

Pomalu otočila hlavou na svého věznitele a zjistila, že se dívá před sebe dopředu a zuřivě kmitá očima po okolních autech. Tohle přece musel čekat, na Brooklynském mostě jsou vždycky zácpy. Zhluboka se nadechla a vydechla a otočila se pět k okénku. Ještě se o kousíček posunula, až byla celá schoulená za sedačkou řidiče.

Teď nebo nikdy.

Vymrštila se do sedu, začala křičet a mlátit sebou po zadní sedačce jako šílená.

„Co to kurva děláš?" zařval z přední sedačky Alex a snažil se dívku zpacifikovat, což se mu ale nedařilo, protože by se musel otočit anebo vystoupit z auta.

***

„Maminko, tam vedle je nějaká paní," ozval se zezadu malý chlapeček ukazujíce na vedlejší vozidlo.

„Samozřejmě, Marečku, v každém autě jezdí nějací lidé. Tady v tom je třeba paní," usmála se jeho matka a zkontrolovala svého syna ve zpětném zrcátku.

„Ale maminko, ta paní mlátí hlavou o sklo a je taková červená," ozval se synáček znovu. To matku trochu znepokojilo a podívala se do vedlejšího vozidla. To, co uviděla, jí vyrazilo dech.

V autě vedle nich seděla na zadní sedačce zrzavá dívka. Vlasy slepené krví, bledá tvář a na tváři téměř šílený výraz. Mohla si jen domyslet, že křičí o pomoc.

„Pane Bože..." vydechla a okamžitě sahala po telefonu. Vytočila 911.

***

„Mlč sakra!" zařval nepříčetně Alex. Rychle se rozhlédl kolem sebe, když se jeho oči setkaly s tváří ženy v autě vedle nich. Měla u ucha telefon, sledovala ho vyděšeným výrazem a rychle hýbala pusou.

„Kurva!" zařval a praštil do volantu. Snažil se vymyslet, co dál. Dopředu nemohl, dozadu také ne, všude kolem něj byla auta. Nakonec se rozhodl pro poslední možnost. Vypnul motor, rozrazil dveře a bezhlavě se rozběhl pryč z toho místa.

Ilyavarne sebou přestala šít a úlevou se rozbrečela.

„Slečno, jste v pořádku?" slyšela matně hlas. Zvedla hlavu, aby uviděla mladého muže naklánějícího se do auta, v kterém seděla. Zavrtěla hlavou a rozbrečela se ještě více. Mladý muž otevřel zadní dveře u místa, kde seděla, aby si dívku mohl lépe prohlédnout. To, co viděl, mu vyrazilo dech.

Hubená holka ve spodním prádle, pokrytá podlitinami a špínou, tělo třesoucí se pod náporem vzlyků a vlasy slepené krví.

„Tady!" zavolal muž na strážníky, kteří se prodírali davem zvědavců. Ilyavarne zavřela oči. Cítila neskutečnou úlevu a lehkost. Téměř nevnímala, že jí někdo bere do náruče a někam nese. Slyšela šepot, ale nedokázala rozeznat slova.

Chtělo se jí tak moc spát...