Knihovna (ONC 2022)

21. Kapitola

***O tři roky, hodně knih, kávy a objetí později***

„Ily!"

„..."

„Ily!"

„..."

„Ilyavarne!"

„..."

„Ilyavarne Stonesoul!" ozvalo se hlasitěji, „Nedělej, že mě neslyšíš!"

Zmiňovaná si přetáhla deku přes hlavu a tiše se zasmála.

„Ha! Já to věděl," zakřičel hnědovlasý muž a stáhl z, teď už nespící, dívky peřinu.

„Notak, to se dělá?" okomentovala to Ily se značným podrážděním v hlase.

„Neříkej, že jsi ještě spala," řekl Sebastian a roztáhl závěsy, načež do pokoje okamžitě vnikl sluneční svit. Bylo léto a teplé paprsky se odrážely od zrzavé lesklé hřívy dívčiných vlasů.

„Možná," usmála se tajemně a posadila se na měkké posteli. Sebastian se k ní naklonil pro ranní polibek. Možná si to ale měl lépe promyslet, protože jakmile se jen trochu naklonil k dívce, stáhla ho k sobě do peřin.

„Hej!" vykřikl a snažil se vymotat z peřin. To Ily ještě více rozesmálo. I jemu nakonec povolily koutky.

„Musíš vstát, dneska jdeme na ten oběd," připomněl jemně hnědovlasý muž, zatímco se probíral zrzavou záplavou vlasů.

„No jo vlastně," vzpomněla si Ilyavarne a úsměv jí zmrzl na rtech. Vystřídalo ho zděšení. „Co když se jim nebudu líbit?"

„Ilyavarne, podívej se na mě," vzal jemně její tvář do dlaní a zahleděl se do jejích zelených očí, „Budeš se jim líbit. Budou tě milovat tak, jako já." Zamyslel se nad svými slovy, „Ne, já tě budu vždycky milovat víc."

„A já tebe nejvíc," zašklebila se na něj dívka a konečně mu dala tu požadovanou ranní pusu. Vylezla zpod peřiny, na sobě pánské tričko a boxerky. Neměla na sobě žádné sexy prádélko, dávala přednost pohodlí před zařezávajícími se kusy oblečení. A Sebastianovi to nevadilo. Naopak to byla další věc, kterou na dívce miloval. Nebyla to žádná nafintěná primadona nebo modelka. Byla to obyčejná dívka, která ho brala takového, jaký je a neviděla v něm jenom příležitost proslavit se. Milovala ho pro jeho nitro, ne pro jeho zevnějšek a slávu. Čím déle spolu byli, tím více mu přišlo, že ji miluje. A to už ani nevěřil, že je možné.

Ilyavarne odešla do koupelny, aby se trochu zlidštila. I když byla pravda, že od té doby, co byla se Sebastianem, se její spánek o mnoho zlepšil. Dokonce i léky brala už jen minimálně, a některých se zbavila úplně. Vzala naslouchátko a vložila ho do ucha. Bylo takové malé, téměř nikdo si ho nevšiml. Z počátku plakala pokaždé, když si ho vkládala do ucha. Až moc jí připomínalo, co se stalo...

Alexander Straus seděl ve vězení. Postarali se o to dva skvělí právníci, známí Sebastiana. Byl obviněn z těžkého ublížení na zdraví a únosu. A dostal za to šestnáct let bez nároku na podmínečné propuštění. Ily jim byla vděčná. V koutku mysli ji ale děsila představa, že už zbývá jen třináct let a bude opět volný, ale nechtěla se utápět ve strachu. Přece jen třináct let je dlouhá doba. Kdo ví, kde v tu dobu bude.

Když Sebastian zjistil, že byla unesená, byl vzteky bez sebe. Chtěl okamžitě najít toho prevíta a naučit ho dobrému chování. Byl by ho i zabil za to, co jeho veverce udělal. Pak přišla fáze sebeobviňování, že si nevzpomněl na jeho nevyžádanou návštěvu. Měl být přece chytřejší, mělo mu to dojít a neupnout se na jednu jedinou možnost. Vůbec ho nenapadlo, že by Ilyavarne mohl někdo unést a dělat jí nějaké hrozné věci. Nenáviděl se za to. Naštěstí tahle fáze trvala jen pár týdnů, kdy ho dívka ujišťovala, že se na něj nezlobí, že to není jeho vina, a že jen díky němu jí pak našli. Protože díky jeho příspěvku na sociálních sítích, který se šířil rychlostí blesku, se Alexander lekl a chtěl Ily odvézt pryč. Což byla jeho osudová chyba...