Knihovna (ONC 2022)

3. Kapitola

Táhlo už k šesté večerní hodině, když konečně stanula před budovou newyorské veřejné knihovny, kde musela vyzvednout knihy pro svého šéfa. V ruce držela telefon s číselným kódem, pod kterým se objednávka nacházela. Vstoupila dovnitř a hned se vydala k recepci, kde ohlásila své jméno a jméno pobočky, z které přichází. Malá baculatá dívka s neutrálním výrazem ji prohlédla od hlavy až k patě, něco naťukala do počítače a pak pokynula hlavou směrem ke vchodu do hlavní místnosti knihovny. Newyorská knihovna byla opravdu velká a nádherná budova. Ily tu moc ráda trávila čas, když ještě studovala. Teď jí pohled na mnoho podlouhlých stolů uváděl do nostalgie. Mimoděk se usmála a vydala se k hlavnímu pultu, který vévodil celé místnosti. Byl celý ze dřeva, v kterém byly vyřezané různé kuličky, čárky a ornamenty. Působil opravdu honosně.

„Dobrý den," oslovila postarší knihovnici, která k ní právě stála zády. Ta se otočila a na tváři se jí objevil vřelý úsměv.

„Á, Brooklyn, že ano?" hádala a přiložila si k nosu brýle, které se jí houpaly na tkaničce na krku.

„Ano, Brooklyn," přitakala Ily a úsměv ženě opětovala. „Jsem tu pro objednávku číslo 689 BRK," odrecitovala z paměti číselný kód. Starší žena nelenila a znaky naťukala do počítače před sebou. Párkrát ještě na něco klikla a pak dívku vyzvala, aby počkala, že objednávku hned sežene.

Ilyavarne se tedy otočila zády k pultu a rozhlížela se po studijní hale. Byla naplněna téměř k prasknutí, všude se válely stohy knih a jediné, co bylo slyšet, bylo šustění propisek po papíře. Ily si vzpomněla, že na většině škol právě probíhá zkouškové období. V myšlenkách vyslala povzbudivou myšlenku ke všem studujícím. Byla ráda, že už tohle řešit nemusela. Ona totiž svá studia ukončila předčasně. Její rodiče to nejprve nedokázali pochopit, proběhlo mnoho hádek a bylo vyřčeno mnoho bolestivých slov, která se nedala vzít zpět. Ale to už bylo dávno. Už se s tím smířili a nechali Ily být. Její otec občas sice podsunul nějakou tu narážku na studium, ale jeho žena ho vždy umlčela přísným pohledem.

„Tak tady to máte," vyrušila ji z rozjímání knihovnice a strkala směrem k ní stoh asi deseti knih.

„Děkuji," usmála se na ni dívka vděčně a s frustrovaným výdechem začala cpát knihy do batohu, který měla se sebou. Zasekla se, když se jí do ruky dostal výtisk Padesáti odstínů šedi. Zamračila se na něj a na okamžik doufala, že by tady a teď vzplál přímo v její ruce, jen pomocí síly toho pohledu. Ne, ona se těch knih prostě nezbaví!

„Je všechno v pořádku, drahá?" sledovala její počínání starší dáma.

„Ano, v naprostém," prohodila Ily a zašklebila se. Knihovnice ji tedy nechala být a odešla plnit své pracovní povinnosti.

Ilyavarne se ještě jednou rozhlédla po místnosti a téměř po slepu vycouvala ven. Svého neopatrného jednání hned vzápětí zalitovala, když totiž narazila do pevné překážky. S tlumeným výkřikem, který se nesl celou knihovnou, padala k zemi. Dosedla tvrdě na zadek, přičemž ji sledovaly tucty očí. Párkrát se ozvalo tiché ‚Pšt!' a dívka se omluvně zašklebila. Zvedla hlavu a zahleděla se na to, do čeho právě narazila. A srdce jí vynechalo pár úderů. Z hůry na ní shlížely dvě modré oči. Polkla a rychle si prohlédla jejich majitele. Hnědé vlasy, strniště, ostře řezaný obličej... Bohužel se nemýlila. Narazila zrovna do něj.

„Jste v pořádku, slečno?" ptal se jí muž a starostlivě si ji prohlížel.

„Jo, jasně, omlouvám se," pípla. Nabídl jí ruku. Ona ale odmítla, rychle se zvedla a už upalovala pryč z knihovny. Bylo jí jedno, že za ní ještě něco zavolal, bylo jí jedno, kolik očí jí propálilo nenávistným pohledem. Byla rudá až na zadku, který jí po nárazu opravdu bolel, a rychle utíkala pryč od té inkriminované budovy.

Zastavila se až o dva bloky dál a těžce vydechla. Opřela se o zeď a myšlenky jí lítaly v hlavě jedna přes druhou. Hnědé kratší vlasy, pár denní strniště a ty modré oči, v kterých by se okamžitě utopila.

Sebastian Stan.

Musel to být on, jeho by si nespletla. Páni, potkala ho! Proč do něj ale musela zrovna narazit? Proč je tak moc ztřeštěná a nepozorná?

Pak se jí v hlavě ale promítl ranní rozhovor z rádia a ona se zamračila. Zpomalila tlukoucí srdce a uklidnila rozběsněné myšlenky. Přece řekl, že knihy nenávidí a do knihoven nechodí. Tak co tam sakra dělal?

„Uteklas jak malá holka!" vyčetla si potichu. Vydala se směrem na autobusové nádraží a cestou vymýšlela, proč by zrovna někdo jako on mohl chtít jít do knihovny. Už téměř nastupovala do autobusu a chtěla si vytáhnout peněženku, když zjistila, že ji nemá. Zaúpěla. Musela jí vypadnout při tom faux pas tam v knihovně. S omluvou téměř vypadla z autobusu zpátky na chodník a vydala se zpět.

***

Sebastian si povzdechl a pohlédl na tu bílou monumentální budovu, co pyšně nesla název knihovna. Potom, co ráno prohlásil v rádiu, že vlastně nenávidí knihy a nikdy nebyl ani v knihovně, strhla se na internetu úplná bitva. Někteří fanoušci byli naštvaní, jak si vůbec tohle může dovolit říci. A on se kvůli tomu cítil provinile. Vadilo mu to. A vadilo mu to, že ho to tak ovlivňuje. Vždyť má svůj život, má právo na to, aby neměl knihy rád. Jeho blízký kamarád, kterému hned po rozhovoru nešťastně volal, mu poradil, aby zašel do newyorské knihovny na Manhattanu, že se mu tam prý bude líbit. A ať si kouká něco půjčit a přečíst to, nejlíp ať se s tím nechá někde vyfotit od paparazzi. A dá to na Instagram. A na twitter.

S hlavou sklopenou vyšel těch několik schodů a vešel do budovy. Hned za dveřmi na něj sykla dívka, co stála za jakousi kulatou přepážkou. Ukázala na jeho hlavu. Nadzvedl nechápavě obočí.

„Ten kšilt dolů," řekla tedy netrpělivě a on konečně pochopil. Kývl na ni a už za chodu si sundával kšiltovku. Dívala se za jeho postavou a přemýšlela, koho jí jen připomíná. Pak ale s pokrčením ramen shledala, že se jí asi prostě jenom líbí a zahleděla se zpět na křížovku, kterou měla načatou na stole, neboť směny tu byly dlouhé a většinou nudné.

Sebastian zrovna vcházel do velké haly s nápisem ‚Hlavní studijní místnost'. Díval se na zajímavě vyzdobený strop a obdivoval dřevěné detaily sloupů. Když tu do něj něco narazilo. Zapotácel se, ale udržel rovnováhu. Ta osoba, která do něj narazila, ale takové štěstí neměla a poroučela se k zemi. Zahlédl už jen záplavu zrzavých vlasů a tichý výkřik. Instinktivně si opět čepici narazil, když se na ně sneslo několik desítek párů očí a provrtávalo je nenávistným pohledem. Ozvalo se několika násobné ‚Pšt!' a všichni si zase hleděli svého. Sebastian se podíval na zem a setkal se se zelenýma očima mladé dívky. Měly takovou zvláštní jiskru. Mohl by se v té zelené utápět celé hodiny a vůbec by mu to nepřišlo jako ztráta času.

„Jste v pořádku, slečno?" slyšel se, jak promluvil, a tím se vrátil zpět do reality.

„Jo, jasně, omlouvám se," pípla dívka na zemi a on jí nabídl pomocnou ruku, kterou ale nepřijala. Podívala se na ni, pak znovu jemu do očí a pak se jako plachá laň zbrkle rozběhla pryč. Zkusil na ni zavolat, ale to už se jen její zrzavé vlasy zavlnily a zapluly za roh. Byla pryč. Ještě chvíli se díval na místo, kde zmizela. S hlavou plnou myšlenek se rozešel dál do knihovny, když zakopl o něco malého na zemi. Sklonil svou hnědou kštici a uviděl na zemi peněženku. Nakrčil obočí a opatrně ji zvedl. Okamžitě z ní vypadla kartička. Znovu se tedy sehnul a zvedl i tu. Z fotky na přední straně se na něj usmívala právě ta neznámá, která mu před chvílí tak neopatrně padla k nohám. Kousl se do rtu. Měl na výběr ze dvou možností. Buď nechá peněženku tady na recepci a bude doufat, že tu veverku ještě někdy uvidí, anebo majitelku najde sám podle dokladů, které v peněžence určitě jsou. Bylo to opravdu velké dilema. Věděl, že by správné bylo, aby ji tu nechal a šel si po svém. Cosi v jeho srdci našeptávalo, ať se ji vydá hledat. Jeho hlava byla všemi způsoby proti. Kousl se do rtu a zahleděl se na menší koženou věc ve svých rukou. Jenom nahlédne...

„Ilyavarne Stonesoul, Brooklyn," zašeptal si pro sebe, když se lépe zahleděl na kartičku. Téměř cítil, jak srdce zadupalo rozum hluboce pod zem. Nakonec se totiž sobecky rozhodl najít ji sám.

Sebastiane, ty jsi hrozný puberťák, pokáral se v duchu a vydal se zpět do víru velkoměsta.