Knihovna (ONC 2022)

7. Kapitola

„Alexi," ucedila skrz zuby. Nálada opět klesla do záporných čísel.

„Rád tě vidím," přikročil k ní černovlasý mladík s tmavýma očima. Mimoděk od něj ustoupila.

„Tak to bude asi jednostranné," zašklebila se na něj, jedním pohybem si přes sebe přehodila bundu a vydala se k východu, cestou vyhazujíc papírek s číslem do koše. Chlapec ji následoval.

„Jakto? Myslel jsem, že mě taky ráda uvidíš. Třeba, když tě postrčím blíž ve frontě čekatelů..." nechal vyznít do ticha.

„Ty tady pracuješ?" zastavila se dívka a otočila se k němu čelem. Nechtěla se na něj ani podívat. Jen ten jediný pohled do jeho tmavých očí jí vracel veškeré špatné vzpomínky, které na něj měla.

„Sámo," přisvědčil spokojeně a Ily se rozběhl mráz po zádech.

„Já už jsem vlastně na odchodu," přiznala mírně rozechvělým hlasem, otočila se a zbaběle utekla pryč.

„Já si tě najdu!" zavolal za ní ještě tiše Alex a zůstal tam stát s vítězoslavným úsměvem. Práce na úřadě mu poskytovala jisté výhody. Třeba to, že měl přístup k databázi jmen a trvalých i přechodných pobytů. Věděl všechno. Věděl, kde bydlí, kde pracuje i s kým se schází. Občas tam zajel a tajně ji sledoval skrze výlohu. Olízl si rty. Byl rozhodnut ji dostat zpět. Nebo si aspoň vzít to, co mu tak dlouho odpírala. To, kvůli čemu od něj utekla, podle něj absolutně neprávem. A on si pamatoval svoje hračky. Neměl rád, když se ztrácely. A už vůbec se o ně nechtěl s nikým dělit. Ještě chvíli s úsměvem sledoval dveře, za kterými Ilyavarne zmizela. Pak odešel zpět za přepážku.

***

Ily se udýchaně zastavila o dva bloky dál. Celá se třásla a v očích ji štípaly slzy. Všechny vzpomínky, které se tak urputně za ten rok snažila vytěsnit, byly zpět. Tři roky. Celé čtyři roky teroru. Byla mladá a hloupá. Nevěděla, že mít vztah neznamená neustálé hádky, urážení a občas nějakou tu ránu. Poslední kapka byla, když se domů vrátil opilý s nějakou jinou holkou. Usadil Ilyavarne na gauč a donutil ji dívat se na ně dva. Dívat se na to, jak spolu souloží. Z té noci si odnesla modřinu pod okem a roztržený ret. Když se s tím konečně svěřila kamarádce, tak ta ji okamžitě donutila to s ním skončit, najít si práci jinde a odstěhovat se. A ona to udělala. Našla si práci v knihovně a když byl Alex jeden večer zase pít, odešla pryč. A už se nevrátila. Už se nechtěla dívat zpět. Už na to nikdy nechtěla ani pomyslet.

Pomalu, ale jistě si zase začínala sebe sama vážit. Zjistila, že vztahy jsou o něčem jiném. Že to, co mezi nimi bylo, nebylo v pořádku. Že jí vlastně jen zneužíval a bral od ní peníze. Často si to vyčítala. Že byla tak hloupá a nechala si to tak dlouho líbit. Jenže ona byla zamilovaná. A přes ty růžové brýle neviděla všechny ty vykřičníky kolem. Byl její první láska. S ním prožila první pusu, první sex...

Nebýval vždy takový. První dva roky bylo všechno skvělé. Bral jí na romantické večeře, na procházky, do muzea, do divadla, do kina... Pak se k němu nastěhovala a jeho vyhodili z práce pro špatnou morálku. A on se změnil. Parazitoval na ní. Když přinesla peníze z práce, okamžitě si je vzal on, prý na nájem. Když chtěla jít někam ven s kamarádkami, ztropil scénu, která většinou končila pláčem. Když se namalovala do práce, končilo to hádkou, protože se přece nemá pro nikoho čančat. Když chtěla jít na obyčejnou procházku, určitě se podle něj někde s někým slízala a spala s ním. Přestala téměř vycházet z domu. Chodila jen do práce a občas na nákup. Bála se, odkud přiletí další rána. Co podle něj zase bude špatně. Za co ji dnes seřve...

Milovala ho. Pak už s ním ale jen přežívala. Pořád si říkala, že to bude zase dobré, že se změní. Jenže nezměnilo. Bylo to ještě horší. Začal si vynucovat sex. Ily nejprve nechtěla. Bála se. Po každé to skončilo velkou hádkou. A tak se prostě nechala. Jeho dotyky jí po čase přišly odporné. Klepala se pokaždé, když věděla, že to chce. Pokaždé zavřela oči a nechala se. Nemělo cenu odporovat. CO chtěl, to si vzal.

Zhluboka se nadechla a vydechla. Potřebovala se uklidnit. Potřebovala tyhle vzpomínky znovu zahnat, zavřít je a už je nikdy nevypustit ven. Pomalu se vydala na autobusové nádraží. Ještě mohla stihnout autobus v jedenáct. Myšlenky jí hlavou vířily jedna přes druhou, protkané nehezkými vzpomínkami. Znovu se zhluboka nadechla a vydechla. A ještě jednou. A ještě. Začala myslet na něco jiného. První, co jí napadlo, byl Harry Potter. A tak celou cestu na nádraží, a následně i v autobuse, myslela na Bradavice.

//Krátká, ale důležitá kapitola. Ale snad vám to vynahrazuji častým vydáváním :)
Děkuji za přízeň,

Vaše V.