„Je tak bledá, určitě je živá?"
„Vidíš ty přístroje za ní? Kdyby nebyla živá, slyšel bys to."
„Tak proč ještě neotevřela oči?" povzdechl si Sebastian a stiskl dlaň ležící dívce. Měla tak chladné ruce. Ležela klidně na nemocniční posteli, zrzavé, teď už čisté, vlasy rozhozené po polštáři. Vypadala jako Sněhurka, se svou bílou klidnou tváří. Pořád se musel ujišťovat, že je živá. Podle doktora měla velké štěstí. Někdo ji prý musel velmi silně uhodit do hlavy, protože měla podélnou zlomeninu spánkové kosti. Je to nebezpečné zranění, štěstí měla v tom, že nenastalo krvácení do mozku.
„Chce to čas," odpověděl mu Chris, který seděl z druhé strany postele. Jakmile volala policie, že našli Ilyavarne, a že ji vezou do nemocnice, neváhal, vzal Sebastiana a odvezl ho za ní. Hlavně i proto, že nevěřil, že by se tam jeho kamarád dostal bez újmy na zdraví. Byl až moc roztržitý. Málem si nevzal ani boty.
„Co když se nevzbudí?" strachoval se Sebastian, zatímco dívce palcem kreslil kroužky na hřbetu dlaně.
„Určitě se vzbudí, neboj se. Jen jí dej čas. Víš, co říkal doktor. Musí být hrozně vyčerpaná," usmál se na svého přítele blonďák a zahleděl se na Ily. Byla moc hezká, i když zrovna nevypadala nejlépe. Tiše ji schválil.
Ilyavarne zakmitala očima pod zavřenými víčky. Sebastian se napjal a stiskl její ruku silněji. Ily nakrčila obočí a pak pomalu otevřela oči. Oslepily ji zářivky, a tak oči zase zavřela. Tak hezky se jí spalo...
Pak se jí ale vrátily všechny vzpomínky. Prudce otevřela oči, vymrštila se do sedu a lapala po dechu, zatímco přístroje za ní hlasitě a rychle pípaly.
„Ily, Ily!" zvýšil hlas Sebastian a dívka se na něj konečně podívala. Zasekla své oči do jeho modrých. Vyzařovaly takový klid. Ilyavarne se mu dívala do očí a pomalu uklidňovala svůj dech.
„Sebastiane," vydechla tiše, hlas zhrublý od toho, jak dlouho nic nepila. Seb jí okamžitě podal k ústům sklenici s vodou. Vděčně se napila malým douškem, což příjemně zchladilo její vyprahlé hrdlo.
„Jsi v nemocnici, už jsi v bezpečí," promluvil na ní. Ily se k němu natočila levou stranou. Proč ho jen slyšela tak špatně? Sebastian si všiml jejího pohybu.
„Měla jsi rozsáhlá zranění. Doktor říkal, že ti nemohli zachránit sluch na pravém uchu," řekl jí pomalu, stále hledíc do jejích očí. Ilyavarne sklopila pohled ke svým rukám. Myslela si to. Stejně to pro ni ale byla rána. Neslyšela na jedno ucho... Mohla děkovat, že jí zůstal sluch alespoň na tom druhém. Znovu zvedla zrak k hnědovlasému, na jazyku dalších pár otázek, když zaregistrovala pohyb na druhé straně místnosti. Otočila tím směrem hlavu a setkala se s dalším modrým pohledem. Nedokázala skrýt překvapení.
„Ahoj Ilyavarne," zamával jí blonďatý muž vesele.
„A-ahoj?" vykoktala ze sebe.
„Jsem Chris," zazubil se na ní.
„Ahoj Chrisi," usmála se na něj, srdce bušící trochu rychleji. Přece jenom každý den nepotkáte slavného herce. Anebo ano? Dobrá, každý den nepotkáte dva slavné herce ve stejné místnosti. Na toho jednoho už byla vlastně zvyklá. Zašklebila se nad svými myšlenkovými pochody.
„Bolí tě něco?" optal se starostlivě Sebastian, který zahlédl její škleb a dal mu jiný význam. Ilyavarne se musela zamyslet a dát si dvě a dvě dohromady. Byla zvyklá poslouchat na půl ucha, ale ne tak doslovně.
„Jenom hlava," usmála se na něj.
„Tak já půjdu," zazubil se Chris na ty dvě hrdličky a dříve, než kdokoliv stačil cokoliv říct, byl pryč. Sebastian měl takový pocit, že zaslechl hihňání z jeho úst. Znovu obrátil svou pozornost na zrzavou dívku. Chvíli byli oba zticha. Možná nevěděli, co přesně mají říct. Možná to ticho pro ně bylo příjemné. Možná si užívali přítomnost toho druhého.
„Bál jsem se o tebe," narušil to ticho Sebastian a svýma modrýma očima se vpil do jejích zelených.
„Já se taky bála," špitla tiše Ily. V očích se jí objevily slzy, to, jak si pomalu vzpomínala na věci, které se jí staly v posledních pár dnech. Zrychloval se jí dech. Tenhle pocit znala, narůstající panika, hrdlo se svírá, srdce buší a chce vyskočit z hrudi. Sevřela ruce v pěst, těkajíc očima po místnosti.
„Hej, hej, to je dobré. Jsem tady," Seb se postavil a sedl si na kraj nemocniční postele. Pomalu a opatrně vtáhl dívku do objetí, snažíc se nezpůsobit jí bolest.
Ilyavarne zabořila hlavu do jeho bílého trička a vdechovala jeho osobitou vůni. Soustředila se na pomalý tlukot jeho srdce a vibrace, které vycházely z jeho nitra, to, jak jí šeptal uklidňující slova, která ale úplně jasně neslyšela. Slzy smáčely její tváře a usazovaly se na tričku hnědovlasého muže. Nechala je téct. Věděla, že to potřebuje. Teď konečně se cítila v bezpečí.
Sebastian ji hladil po vlasech a šeptal uklidňující slova. Vyčítal si, že jí nehledal více urputněji. Vyčítal si, že musela strávit celý týden někde, kde si musela prožít hrozné věci. Mračil se. Až zjistí, kdo to byl, tak si ho pěkně podá. Jestli se mu tedy dostane pod ruku dříve, než ho chytí policie.
„Už tě nikdy nenechám samotnou," zašeptal jí do zrzavých vlasů. Po chvíli cítil, jak její tělo v jeho náruči ochablo a na krku ucítil pravidelné oddechování. S malým úsměvem, který se mu nevědomky vytvořil na tváři, položil dívku zpět do postele a přikryl ji. Pohladil jí po tváři a chvíli ji sledoval. A pak udělal něco, z čehož byl sám překvapený.
Políbil ji na čelo a chvíli tak setrval.
***
„Chtěl bych ti něco říct..." začal Sebastian o pár dní později, pohrávajíc si se svými vlastními prsty.
„Humpf?" vyšlo jen z Ilyavarne, která právě obědvala. Už jí bylo o moc lépe. Do tváře se jí vrátila barva a její oči získaly opět tu hezkou jiskru. Taky modřiny pomalu bledly a oděrky už nebyly tak výrazné. Už si i zvykla na to, že musí natáčet hlavu, aby lépe slyšela. Lékaři jí sice slíbili naslouchátko, ale to ještě nějakou dobu bude trvat. Zatím jí nechali prostor na uzdravení.
„Já..." odmlčel se. Očima těkal z jedné strany pokoje na durhou. Všude, jenom ne na ní. Ily odložila vidličku a odsunula od sebe tác s jídlem. Starostlivě pozorovala počínaní hnědovlasého muže, hlavou se jí okamžitě rozběhly ty nejhorší myšlenky. Chce mě opustit, ale neví, jak to říct. Chce odejít pryč. Už se mnou nechce nic mít. Odejde pryč a už ho nikdy neuvidím.
„Jestli chceš jít, tak to pochopím," dostala ze sebe po chvíli ticha přes obrovský knedlík, který se jí usadil v krku. Pochopila by to, ale neunesla. Pocit těžkosti se začal rozlévat jejím tělem od srdce do konečků prstů a nutil ji, aby sklopila hlavu.
„Ne, to ne, jak tě to napadlo?" zděsil se Sebastian. Přestal si hrát se svými prsty a svou plnou pozornost přesunul na zrzavou dívku, která vypadala jako hromádka neštěstí. Zhluboka se nadechl a pak vydechl.
„Já tě..." další nádech a výdech, „...já tě mám rád. A chtěl bych s tebou trávit každou volnou chvíli. Vídat tě každý den a vědět, že jsi moje. Hrát si s tvými jemnými vlasy, objímat tvé tělo u televize, hladit tvou krásnou tvář a nekonečně dlouho zírat do tvých nádherných očí."
Ilyavarne se na něj dívala s rozšířenýma očima a otevřenou pusou. Čekala téměř všechno. Ale tohle, tohle nečekala. Polkla. Z jejího nitra jako mávnutím kouzelného proutku zmizela tíha. Naopak, téměř cítila, jak ze srdce vybuchují ohňostroje a všechny buňky v jejím těle jásají.
Sebastian s očekáváním hleděl do jejích zelených očí. S prodlužujícím intervalem ticha mu srdce klesalo níž a níž.
„Sebastiane," vydechla nakonec Ily. Na tváři se jí rozlil malý úsměv a oči se rozzářily. Seb se pomalu přiblížil k dívce, oči vpité do těch jejích, hledajíce jakýkoli náznak odporu. Ilyavarne zavřela oči.
Nejprve své rty jemně otřel o ty její. Ten malý dotek zježil chloupky po celém dívčině těle.
A pak se konečně políbili.
ČTEŠ
Knihovna (ONC 2022)
FanfictionKaždý snad miluje knihy. To si alespoň mladá Ilyavarne celý život myslela. Přece nikdo nemůže nenávidět ty voňavé stránky plné dobrodružství a nečekaných příběhů. Nebo že by se snad mýlila? V New Yorku totiž žije i jistý herec. A ten se jednoho krás...