Knihovna (ONC 2022)

13. Kapitola

Uběhly dva týdny od jejich společné večeře v jejím bytě. Každý den šla do práce, z práce do kavárny, večery trávila buď u televize nebo u deskových her se stařečky. Doufala, že se Sebastian ozve. Nechtěla se na něj tak vázat, přece jenom byl známou osobností. Ale v hloubi duše jí mrzelo, že už se neukázal. Začínala si myslet, že ho něčím vyděsila. Že už mu to stačilo a on už ji nechce vidět. Byla z toho smutná a méně se usmívala. Měla na to ale právo? Racionální stránka mysli jí říkala, že ne. Že nemá být pitomá a pokračovat ve svém životě dál. Že to byly pěkné dva týdny a kvůli její osobnosti už ji vidět nechce. Postupně se s tím smiřovala.

Zrovna rovnala nové knihy, které přinesl pan Dunkirk, když jí pípla SMS. Vytáhla telefon z kapsy a podívala se na jeho display.

Neznámé číslo.

Nakrčila obočí a zprávu po chvilkovém přemlouvání otevřela.

Ahoj Ily, omlouvám se, že jsme se neozval dříve. Měl jsem nějakou práci a nestíhal jsem vůbec nic jiného. Doufám, že jsi na mě ještě nezapomněla, protože já na tebe ne. Co takhle večeře? Dnes? Vyzvedl bych tě v sedm. Bereš? – Seb S.

Tiše četla řádky znovu a znovu a na tváři se jí objevoval větší a větší úsměv. Moc dlouho nemusela přemýšlet nad tím, jestli přijme.

Ahoj, ráda :) Budu čekat. -Ily

Odeslala odpověď a chvíli čekala. Kde jen sehnal její číslo? Muselo to být určitě od pana Perkinse...

Telefon znovu zabrněl.

Tak v sedm :)

„Tak v sedm," zašeptala tiše a zatetelila se. Radost se jí vracela do žil a ona se nedokázala přestat usmívat. Uklidila telefon zpět do kapsy a potichu si broukala melodii písničky, která se linula ze zapnutého rádia.

***

Deset minut před sedmou vyhopkala před knihovnu, zamkla za sebou a sešla těch pár schodů dolů. Chtěla se ještě stavit za panem Perkinsem, povědět mu, kam jde. Čtveřice stařečků totiž s napětím sledovala vývoj přátelství mezi Sebem a Ily téměř jako telenovelu v televizi. Vlastně je podezírala, že si na výsledky i vsadili. Raději nad tím ale moc nepřemýšlela.

Ušla pár kroků, když jí někdo chytil za ruku a prudce otočil k sobě. Vyjekla a srdce s ejí splašeně rozběhlo.

„P-pusť!" vyjekla znovu a ten, kdo ji držel, jí akorát zacpal pusu. Vyděšeně lapala po dechu a konečně se pořádně podívala na svého věznitele. A strach ji znovu ochromil.

„Ahoj, maličká," pronesl líně Alex. „Tak, teď si dáme pravidlo. Chci si jen promluvit, takže ty nebudeš křičet." Po chvíli přemýšlení Ily přikývla. Slzy měla na krajíčku.

„Co chceš?" prskla na něj.

„To je jednoduché. S kým se to slejzáš?" zašeptal medovým hlasem, až se dívce postavily všechny chlupy na těle a mráz jí přejel po zádech.

„Co je ti do toho?" prskla znovu a zazmítala sebou v jeho sevření. Nechtěla u toho člověka být ani minutu. Dělalo se jí nevolno jen z té představy, kde ji drží a že se na něj musí dívat z takové malé vzdálenosti.

„Je mi do toho hodně. Protože jsi moje!" zasyčel nebezpečně blízko jejího ucha a olízl jí lalůček. Ilyavarne ztuhla na místě a hned vzápětí se jí roztřásla kolena. Až moc dobře si uvědomovala, že jí může ublížit.

„Pusť mě," zaprosila znovu, tentokrát se jí do hlasu vkradl pláč.

„Nebo co?" zavrněl a políbil jí na krk. Ilyavarne cítila žaludeční šťávy v krku.

„Pusť mě, prosím," zopakovala beznadějně. A přece jenom jí svitla v dálce nějaká naděje. Na konci ulice se objevila silueta muže.

„Sebastiane!" vykřikla co nejhlasitěji dovedla. Muž se zastavil, ale pak se rozběhl směrem k nim.

„Tohle si ještě vyřídíme!" sykl po ní Alex, odstrčil ji od sebe takovou silou, až skončila na tvrdé zemi a rozběhl se pryč.

„Vrať se ty zbabělče!" zavolal za ním Sebastian, který už byl u Ily. Už ale bylo pozdě, Alexander zmizel ve stínech.

„Ilyavarne," promluvil vyděšeně na dívku, která se choulila na zemi s pevně zavřenýma očima. Poklekl k ní a odtáhl jí ruce od obličeje.

„Ily, no tak," promluvil znovu jemně a zvedl ji do stoje. Naplno se rozplakala a přitiskla se k jeho hrudi. Neptal se. Ovinul své paže okolo jejích zad a přitiskl si ji ještě blíž. Hladil ji po vlasech a šeptal uklidňující slůvka. Díval se do tmy, jestli neuvidí ještě toho chlapa, ale nikde nikdo nebyl.

„Zavoláme policii," zamračil se a už chtěl vytáhnout telefon, když ho zastavilo tiché a vyděšené ‚Ne!'. Dívala se na něj s takovou panikou v očích...

„Chceš jít domů?" zeptal se po chvíli. Dívka zavrtěla hlavou.

„Nechci být sama," vzlykla.

„Půjdu s tebou, neboj se," usmál se Sebastian a odtáhl ji od sebe na délku paží. Vzal ji kolem ramen a dovedl ji před knihovnu, kterou Ily odemkla a za chvíli už byli nahoře v jejím bytě. Posadil ji na gauč, zachumlal do deky a vydal se do kuchyňky hledat čaj.

Našel meduňkový. Věděl o něm, že uklidňuje nervy, takže to byla jasná volba. Postavil vodu na čaj, vandal hrnek a sáček s meduňkou do něj vložil. Netrvalo dlouho a konvice hlásila uvařenou vodu. Zalil tedy hrnek a i s teplým nápojem se vydal zpět do pokoje, kde Ilyavarne seděla na gauči a zírala kamsi na zeď.

„Ily," oslovil ji a ona se na něj s nepřítomným výrazem podívala.

„Musím vypadat jako panda," usmála se jedním koutkem úst a sklopila pohled.

„Jako moc roztomilá panda," usmál se na ni a položil hrnek před ní.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se a posadil se vedle ní. Zavrtěla hlavou a do očí se jí opět draly slzy.

„Chceš se podívat na nějakou pohádku?" nabídl tedy raději, částečně z legrace, aby ji rozesmál. Podívala se na něj svýma zelenýma očima plnýma slz a tiše přikývla.

„Lvího krále, prosím," navigovala ho, když se probíral nesčetným počtem pohádek, které se na jejím disku nacházely. Pustil tedy požadovaný film a opřel se do sedačky.

Někde v druhé třetině filmu si všiml, že Ily pravidelně oddechuje. Chvíli váhal. Rozum křičel, že to nemůže, že je to divné. A srdce? To se snažilo překřičet rozum.

„Čert to vem," zašeptal a přitáhl si zrzku blíže k sobě do náruče. Nevzbudila se, jenom se zavrtala blíže k jeho hrudníku. Musel se usmát. Zadíval se na televizní obrazovku, kde zrovna hyeny honily malého Simbu.

Přemýšlel.

Kdo byl ten člověk? Znala ho Ilyavarne? Protože jestli ho neznala, proč by nechtěla volat policii? A jestli ho znala, dělal tohle pravidelně? Ubližoval jí snad někdo?

Myšlenky se mu honily hlavou jedna za druhou, až se pomalu propadl do spánku plného křiku, vyděšených zelených očí a zrzavých vlasů.