Knihovna (ONC 2022)

16. Kapitola

„Pane Perkinsi!" volal Sebastian, zatímco rozrazil dveře do kavárny jako velká voda. „Pane Perkinsi!"

„No, no, no, hochu. Snad nehoří," vylezl postarší muž zpoza závěsu, za kterým se nacházela pražírna. Utíral si zrovna ruce do utěrky.

„Hoří!" vydechl Seb a vytáhl z kapsy telefon.

„A kde?" zhrozil se pan Perkins, rozhlížeje se kolem sebe.

„No, tedy, obrazně řečeno hoří," uklidnil se trochu Sebastian a našel SMS zprávu, která mu přišla od Ilyavarne. Ukázal zářící display staršímu muži.

„Na to si musím vzít brýle," podotkl pan Perkins a vytáhl z nejbližšího šuplíku staré brýle na čtení, s kterými většinou luštil křížovky. Nejprve je očistil tou samou utěrkou, kterou si před chvílí utíral ruce, a pak si je nasadil pevně na nos. Přimhouřil oči, aby správně přečetl malá písmenka na dotykovém displeji. Nakrčil nos, když četl zprávu znovu a znovu.

„Nevěděl jsem, že Ilyavarne má ještě jiného dědečka," podotkl a narovnal se.

„To je právě to, nemá. Zemřel. A druhého nemá už dlouho. Nemůžu se jí dovolat, má vypnutý telefon. A doma taky není. Pane Perkinsi, co když se jí něco stalo?" vychrlil ze sebe Seb skoro na jeden nádech.

„Je pravda, že měla včera po práci přijít, ale nedorazila. Mysleli jsme si, že jí prostě nebylo dobře. No, ale co by se jí mohlo stát? Nikam nechodí," zamyslel se pan Perkins a promnul si bradu. I Sebastian přemýšlel. Lítalo mu hlavou, kde všude se za posledních pár dní vyskytovali. Restaurace, knihovna, knihkupectví, kino... Nic ho ale nenapadalo. Nevěděl o tom, že by se setkávala s někým jiným než s ním. Nebo o tom alespoň nikdy nemluvila.

„Nemá nějaké přátele jiné?" zeptal se nakonec. Stařík ale zavrtěl hlavou.

„Přijela sama. Měla přítele, ale nikdy o něm nemluvila. A když už, tak raději změnila téma," pokrčil rameny. A v tu chvíli to Sebastiana trklo.

„Alexander," vydechl, těkajíc očima z jednoho koutu do druhého.

„Co říkáš, chlapče?" naklonil se k němu blíže pan Perkins.

„Její ex přítel, Alexander Straus!" téměř vyjekl, oči navrch hlavy. Začal přecházet podél pultu sem a tam. „Před dvěma týdny tady byl. Nevěděl jsem pořádně, co se stalo, byl jsem daleko. Ale asi jsem přišel právě včas. Nejprve jsem si myslel, že Ily někdo přepadl, ale ten muž jí pustil a utekl, jakmile vykřikla mé jméno. Později mi řekla, že to byl Alex. Ten hajzl..."

„Nevěděl jsem, že byl tady. Vím jen, že ho už nikdy nechtěla vidět a že sem před ním vlastně utekla," podrbal se v šedivých vlasech starší muž.

„Co když jí něco udělal on?" zastavil se hnědovlasý na místě, oči vytřeštěné a v hlavě nejrůznější katastrofické scénáře. „Co budeme dělat? Co budeme dělat?" opakoval pořád dokola a zase začal štrádovat sem a tam po obchodě.

„Hlavně se uklidni, chlapče. Dám ti klíč a ty se podíváš do jejího bytu. Jestli je sbalená, tak opravdu odjela. A třeba tam jenom spí a ty ji vzbudíš. Nedělejme ukvapené závěry," usmál se na hnědovláska konejšivě. Ten po krátké úvaze přikývl a už se natahoval po klíčích, které držel pan Perkins v ruce.

Vyběhl klusem z kavárny Kolibri a naučenou cestou klusal ke dveřím knihovny. Na první pokus se mu nepovedlo odemknout, načež se na klíče zamračil. Typické. Na druhý pokus se to konečně povedlo, a tak mohl rychle proběhnout potemnělou knihovnou a dostat se dozadu ke schodům, odkud už to byl jen kousek do bytu Ilyavarne. Těsně před dveřmi se zastavil a pokusil se uklidnit svůj zběsilý tep. Snažil se udržet si naději, že Ily třeba opravdu odjela za nějakým svým příbuzným, o kterém jen nevěděl. Se zatajeným dechem otočil klíčem v zámku a prosmekl se dovnitř.