Knihovna (ONC 2022)

11. Kapitola

Ráno, jako každý den, sešla Ilyavarne těch pár schodů do krámu, odemkla dveře a otočila vývěsku na ‚Otevřeno'. Na hodinách odbíjela osmá a ona už začala vybírat, co bude číst dnes. Směny tu totiž, jak už víme, byly dlouhé a nudné, neboť sem, do této části Brooklynu, téměř nikdo nechodil. A když už, tak jenom zabloudil.

Záměrně prohledávala nový komínek knih, který přinesla z knihovny na Manhattanu. Okázale ignorovala Padesát odstínů a nenápadně je zašoupla dále pod poličku. A pak našla to, co hledala. Byla to nová kniha od Rowlingové, jmenovala se Ikabog. Tedy, vyšla už minulý rok, ale až teď jí pan Dunkirk objednal. Měla podezření, že jen díky těm ztraceným Odstínům.

Pár minut po deváté se otevřely dveře a nad nimi cinknul zvonek ohlašující příchozího zákazníka. Překvapeně vzhlédla od knihy, srdce vyděšeně bušící, a snažila se zaostřit na toho, koho to sem čerti nesou. Když její unavené zelené oči konečně doostřily obraz, setkala se se dvěma modrýma očima a malým úsměvem.

„A-ahoj," vykoktala překvapeně a překotně se zvedala z jejího sedacího vaku, který měla umístěný z dosahu hlavního vchodu. To aby se mohla zvednout a dělat, že něco dělá, když zrovna přichází šéf.

„Ahoj, nesu ti tu knihu zpátky," zamával Sebastian knihou ve své ruce a přišel blíže k dívce.

„Tos to přečetl rychle," uznala a odnesla si Malého prince k sobě za pultík. Byla to totiž její kniha, nejen tak ledajaká z knihovny. Dostala ji od svého dědečka, takže k ní měla citové pouto. Její dědeček totiž pro ni hodně znamenal. Vždy jí vyprávěl veselé historky, zpíval písničky, měl pro ni mnoho přezdívek, a hlavně pěstoval kaktusy. Její byt byl teď plný kaktusů, protože po jeho smrti je její rodina chtěla vyhodit. To ale Ily nemohla dovolit.

„Líbila se ti?" otočila se na muže postávajícího u jedné z polic.

„Ano. Popravdě se mi líbila hodně," uchechtl se při vzpomínce na včerejší noc. „Napadlo mě, jestli si o ní se mnou nechceš promluvit? Třeba u kávy od pana Perkinse?" nadhodil a nervózně se podrbal ve vlasech.

„Moc ráda, ale teď ještě nemohu," posmutněla dívka. Myslela si, že na ni asi těžko bude čekat. Herec jako on musí být vytížený. Proto jí velmi překvapila a potěšila jeho odpověď:

„Tak třeba po práci? Vyzvednu tě," nabídl.

„Končím ve dvě," usmála se na něj zpod řas.

„Tak ve dvě," mrkl na ni a vydal se pryč z knihovny. Ily se za ním ještě notnou chvíli dívala za doprovodu pitomého úsměvu.

***

„Kdo to jenom je?" ucedil Alex se sevřenými zuby, hledíc na muže, který právě s úsměvem odcházel z knihovny. Byl zrovna na svou přepážkou a na notebooku vedle sebe měl otevřenou kameru, kterou umístil před vchod obchodu, kde Ilyavarne pracovala. Nelíbilo se mu, že už ho zase vidí v její blízkosti. Jako by ho ale odněkud znal...

Pokud ale věděl, Ily se s nikým jiným, než s ním nestýkala. Pak měla jenom ty svoje stařešiny. Už ani s těmi holkami, které jí poradily, aby od něj utekla se nebavila. Jak to věděl? No, stačilo se podívat na jejich sociální sítě, kterými žily. Ilyavarne ale byla jiná. Sice měla založený účet na instagramu, ale jediné, co na něj dávala, byly kaktusy, západy slunce a pár zvířat. Byla opatrná. On si ale stejně dokázal poradit. Třeba touhle šikovnou kamerkou.

Usmál se na svého malého pomocníčka a stiskem tlačítka zavolal další číslo ke své přepážce.

***

„Můžeme?" cinkl dnes zvonek nad dveřmi podruhé.

„Jasně, hned jsem u tebe," usmála se na návštěvníka Ily, vypnula počítač, zamkla kasu a zpod pultu si vzala své osobní věci, tedy klíče, telefon a peněženku.

Pečlivě za sebou uzamkla dveře knihovny a společně se Sebastianem se vydala ke kavárně Kolibri.

Sebastian dívce galantně otevřel dveře a vešel dovnitř hned za ní. Uvítal je vědoucí úsměv pana Perkinse, nad kterým Ilyavarne pozvedla obočí. V odpověď protočila očima.

„Já si dám to, co vždycky, a ty?" otočila se na hnědovlasého, který více než nabídku sledoval dívčiny vlasy. Když si toho Ily všimla, líčka jí mírně zčervenala a sklopila pohled k zemi. Raději se rozešla k jednomu ze stolků, aby zakryla své rozpaky.

„Pro mě lungo, prosím," vyzradil svou objednávku i Sebastian a rychle spěchal za zrzkou.

„Tak, povídej," vyzvala ho Ily, když se posadili. Zasvítila mu očka, nadechl se, a začal mluvit.

***

Alexander tiše skřípal zuby, zatímco vyřizoval nové doklady jakémusi puberťákovi. Po očku sledoval obrazovku druhého počítače, kde právě před chvílí vyšla Ilyavarne s tím... Tím póvlem z knihovny a vydala se někam dál do ulice. Mohl si jen domýšlet kam.

Žárlil. A to hodně.

Ilyavarne byla přece jeho. Jenom jeho. Nikdo jiný na ní neměl právo. Nesměl se na ní ani podívat. Nikdo. Jenom on. Jen on sám. Nikdo jiný. Nikdo jiný!

Opět zaskřípal zuby, čímž mírně děsil chudáka mladého kluka, který seděl naproti němu a snažil se vyplnit údaje pro ID.

***

„Je to vlastně plné metafor! A vůbec, bylo to fakt skvělý," rozplýval se Sebastian. Ilyavarne se pobaveně usmívala. Přesně takhle reagovala na knihy i ona. A nevěřila by, že vůbec někdy potká někoho, kdo na ně bude reagovat skvěle. Obzvláště pak na Malého prince.

„Jsem ráda, že se ti to líbilo," řekla a napila se své kávy.

„Nečekal jsem, že to ve mně zanechá takovou stopu," přiznal a usmál se na dívku.

„Je to moje oblíbená knížka. I když je tak malá, skrývá toho v sobě hodně," opětovala mu úsměv.

„To tedy ano. Asi si koupím svoji vlastní," zasmál se a Ily s ním.

Sebastianovi v kapse zabrněl telefon. Letmo se podíval na display, s omluvným úsměvem se zvedl ze židle a poodešel kousek od stolečku. Pak hovor přijal.