Knihovna (ONC 2022)

5. Kapitola

Další den se vzbudila ve své posteli v pracovním bytě nad knihovnou. Podívala se na hodiny.

„Šest ráno," zahuhlala a praštila hlavou zpět do polštáře. Včerejší noční výlet si vybral svou daň. Vůbec se necítila dobře. Domů dorazila někdy okolo jedenácté, zmrzlá, hladová a s chmurnými myšlenkami. Teď už tedy nebyla zmrzlá. Ani hladová. Ale špatná nálada se jí držela.

Nezlepšila se ani potom, co vylezla z postele. Ba naopak. Čekal jí nepříjemný rozhovor se šéfem. Chtěla si totiž dnes vzít volno, aby si mohla zařídit nové doklady, a hlavně nahlásit ztrátu těch starých. Na Davida Dunkirka musela počkat ještě minimálně hodinu. Kdyby mu zavolala teď, rovnou by mohla položit hlavu na špalek a trhnout provázkem od gilotiny. Vyšlo by to na stejno.

Ve svém malém kávovaru ze zastavárny si tedy udělala svou ranní kávu („Proč ten krám zas nefunguje?!"), z lednice vzala poslední jogurt („Už fakt musím nakoupit!") a odkrojila hnědý kousek z červeného jablka („Ještě chvíli, a zarostlo by do toho košíku navěky."). Pustila se do své skromné snídaně a k tomu si otevřela knihu. Nedokázala si představit ráno bez knihy. Momentálně četla znovu Pána Prstenů. Už asi po desáté. A vždy tam našla něco nového.

Ani se nenadála a bylo půl osmé. Od osmi by měla otevřít knihovnu, to znamená správný čas zavolat šéfovi. S povzdechem se zvedla z rozvrzané dřevěné židle, nechala hrnek na stole, který byl vlastně původně určen na květiny, a vydala se k telefonu. Vyťukala požadované číslo a nechala ho chvíli vyzvánět.

„Dunkirk," ozvalo se ze sluchátka.

„Dobrý den, pane Dunkirku, tady Ilyavarne. Potřebuji dnes volno," oznámila dívka a čekala. Podle očekávání muž na druhé straně telefonu zavrčel.

„A to jako proč?" zeptal se.

„Protože jsem ztratila peněženku. Včera, když jsem jela pro vaše knihy. Potřebuji jet znovu na Manhattan a oběhat všechny úřady," oznámila klidně do telefonu. V rukávu měla ještě připomenutí, že si dovolenou téměř nikdy nebere a má na ni nárok.

„Dobře," ozvalo se do sluchátka a telefon ohluchl. Překvapeně nadzdvihla obočí.

„Tak to šlo hladce," řekla s malým úsměvem. Nálada se jí o něco zlepšila. Sbalila si do batohu pár dolarů, které uchovávala doma, jak ona říkala, na horší časy. Dnes už nehodlala jít pěšky. Ano, měla ráda procházky, ale ta včerejší jí na dlouhou dobu stačila. Z věšáku si vzala černou zimní bundu, kolem krku omotala šálu ze série kolejí Harryho Pottera, do uší vrazila sluchátka a vydala se ven do studeného rána. V tuto hodinu ještě žádný z krámků nebyl otevřený, a tak jen rychle proběhla ztichlou ulicí, pohladila pár toulavých koček a už byla na cestě na autobusové nádraží.

***

Display telefonu ukazoval půl deváté ráno, když unaveně zacvakával budík. Nejprve otevřel jedno oko, aby se ujistil, že venku je už světlo. Bylo. Otočil se na záda a otevřel i druhé oko. Protáhl se a jen tak ještě chvíli zíral na svůj bílý strop. Matně vnímal rádio, které se automaticky spustilo s budíkem.

„...venku je 34 F a dnes očekáváme mírný západní vítr. Raději proto zůstaňte někde uvnitř, třeba s teplým šálkem dobrého čaje..."

„Kéž bych mohl," povzdechl si Sebastian a pomalu vylezl z postele. Vydal se k velkému oknu, které vévodilo jeho ložnici. Nebál se, že by ho v této výšce někdo viděl, přece jenom, kdo by se škrábal do čtyřicátého podlaží? Roztáhl šedé závěsy a shledal, že prší. Nebo sněží? Ne, bylo to něco mezi deštěm a sněhem. Zamračil se. Přesně tohle bylo počasí na čaj v teplé vyhřáté posteli, ta hlasatelka přece jenom měla pravdu.

Ještě v trenýrkách se vydal do koupelny provést ranní hygienu, za doprovodu nejnovější popové skladby. Čistil si zuby, zíral na sebe v zrcadle a třídil si myšlenky. Tohle byl jeho oblíbený ranní rituál. Chvíle jen sám pro sebe. Vydechnutí před náročným dnem.

Právě vylezl ze sprchy, když mu na telefonu pípla zpráva:

‚Tohle si viděl?' stálo v ní. Nakrčil obočí a otevřel přiložený odkaz.

„Žhavá zpráva! Je snad nevzdělaný?" přečetl polohlasem nadpis. Tentokrát obočí pozvedl do výšky a četl dál:

„Známá vycházející hvězda, mladý herec Sebastian Stan, se včera v živém vysílání přiznal, že nenávidí knihy a nikdy ani žádnou nečetl. Je snad nevzdělaný? Nenávidí knihy proto, že jim nerozumí a neumí je číst? Co ho vedlo k tomuto prohlášení? O tom všem, a ještě o něčem více vás budeme průběžně informovat!"

Vztekle hodil telefonem, který naštěstí skončil na posteli. Tohle přece nikdy neřekl!

„Do hajzlu," ujelo mu. Posadil se na šedivý gauč a vložil hlavu do dlaní. Věděl, že si musí dávat pozor na to, co říká před médii, obzvláště v živých vysíláních. Tak proč si sakra včera nedal pozor na pusu? Muselo mu ujet zrovna tohle? Bude teď chvíli trvat, než ho novináři přestanou nahánět a přesunou se k nějaké jiné senzaci. Modlil se ke všem svatým, aby dnes nějaká herečka někde ukázala kalhotky, prsa nebo se snad opila v nějakém baru a pozvracela důležitého velvyslance. Byl by pro cokoliv. Jen aby ho zase nechali být a on si mohl žít svůj alespoň trochu normální život.

Telefon na posteli začal zvonit. Frustrovaně vydechl a vydal se pro ten ďáblův přístroj. Otočil ho displejem nahoru, aby zjistil, že mu volala jeho manažerka.

„Prosím?" přijal hovor.

„Sebastiane! Co si to zase prováděl?" ozvala se energicky žena v telefonu.

„Vypustil něco, co mělo zůstat skryté," zamumlal a vydal se do kuchyně s telefonem u ucha. Chtěl si alespoň udělat kávu, když už nic jiného.

„To jsem si všimla. Jsi žhavou zprávou dne. Prosím tě, vezmi si na chvilku volno, alespoň dokud někde nějaká celebrita neukáže kus spodního prádla nebo nenazvrací někomu k nohám," smála se do telefonu. Ušklíbl se nad tou ironií.

„Děkuju, zařídíš to?" optal se a snažil se udělat si kávu. Stroj ale nespolupracoval.

„Ano, to můžu udělat," ozvala se. Domyslel si její vřelý úsměv, kterým ho často vyprovázela.

„Děkuju, jsme ti fakt... do prdele už!" zařval a telefon mu upadl na zem. Kávovar právě zahučel, zaprskal, vylil všechnu vodu, kterou v sobě měl a vydechl naposledy.

„Sebe? Co se děje?" volala mladá žena. Zmiňovaný s pár peprnými nadávkami zvedl telefon ze země, zkontroloval ho pohledem a přiložil si ho opět k uchu.

„Ale nic, jen se mi rozbil kávovar," postěžoval si. Odpovědí mu byl smích.

„Tak si to užij, zavolám ti, až bude zase všechno ok. Měj se!" rozloučila se s ním.

„Taky," odpověděl a zavěsil. Pak se okamžitě zamračil na kávovar, jako by byl živý a udělal to schválně. Nedokázal si představit, že bude celý den bez kávy. Jediné, co mu tedy zbývalo, bylo vydat se do víru velkoměsta a zajít do nějaké malé kavárny, kde snad moc nečtou zprávy. A pořádně se zachumlat do šály a čepice. Pro jistotu.

Už sahal po bundě u dveří, když si všiml, že na jeho svetru se leskne vlas. Fascinovaně se na něj zahleděl. Dámskou návštěvu už neměl kdo ví jak dlouho, tak co tady dělá?

Vzal ho do ruky a lépe se na něj skrze světlo podíval. Byl zrzavý.

A pak si vzpomněl na veverku.

Ta vzpomínka mu vykouzlila úsměv na tváři a vyloudila z jeho nitra malé uchechtnutí. Už věděl, kam pojede pro kávu. A kde se pokusí půjčit si nějakou tu knihu.

V Brooklynu.