City Alfy

Přívěsek

Jess

Jsme v Kanadě už čtvrtý den a od toho neštěstí v lese uběhly dva dny. Musím říct, že si to tu zatím užívám – až na ten incident s vlkem, který mi pořád vrtá hlavou. Domů jsem zatím ani jednou nezavolala a na žádné zprávy jsem neodpověděla.

Sebastian mi sice neustále píše a ptá se, jak se cítím, ale já nereaguju. Odpověděla jsem mu dvakrát, což myslím stačí. Pokud se budu cítit špatně, ozvu se sama. Teď si chci hlavně užít výlet.

Od rána prší, ale vůbec mi to nevadí. Sedím u okna, za kterým stékají kapky vody, a vychutnávám si klidné chvíle s knihou a šálkem teplého čaje. Přestože jsme sem jeli kvůli turistice a objevování místních krás, tahle chvíle odpočinku je přesně to, co jsem potřebovala.

Dešťové kapky a tiché šustění stránek mě úplně pohltí, dokud do pokoje nevběhne spolužák.
„Učitel chce, aby se všichni za pár minut sešli dole v jídelně,“ oznámí rychle.

Sejdeme se tam a dozvíme se, že kousek odtud je naučné centrum, které jsme měli navštívit jindy, ale vzhledem k počasí to uděláme dnes. Autobus už je objednaný a za chvíli nás odveze. Zdá se, že odpočinek nebude mít dlouhého trvání.

Všichni se rozejdeme pro věci a pak jdeme ke vchodu. Konečně se posunu blíž k tomu, abych mohla spát klidněji. I když se ozvalo pár povzdechů a protestů, že by někteří raději zůstali v pohodlí hotelu, nakonec se všichni zvednou a udělají, co se od nich očekává.

Déšť mezitím zesílil a protože jsme mimo město, cesty jsou dost rozbité. Řidič, který očividně nechce riskovat, jede velmi opatrně, takže se cesta protáhne. Občas zachytím pohled učitelů, kteří si zřejmě začínají uvědomovat, že tenhle výlet v takovém počasí možná nebyl úplně nejlepší nápad. Nakonec ale dorazíme na místo.

Ukáže se, že nejsme jediní, koho napadlo jet sem. Parkoviště je plné školních autobusů a uvnitř budovy, přestože je obrovská, se to hemží lidmi. Jsou tu skupiny všech věkových kategorií – od malých dětí až po zájezdy dospělých turistů. Atmosféra je hlučná a chaotická, ale zároveň tomu místu dodává zvláštní energii.

Když procházíme kolem skupinky lidí, najednou mě zaplaví zvláštní, těžko popsatelný pocit. Něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Chvíli se cítím zmatená, když si všimnu, že se mi na rukou postaví jemné, světlé chloupky. Mám pocit, jako by mě nějaká neviditelná síla táhla k nim, a než se naděju, začnu se k nim pomalu přibližovat.

Zastavím o kousek dál, ale tak, abych byla dostatečně blízko. Stojím u vitríny, která vystavuje starověké artefakty. Mám pocit, že se nemůžu pohnout ani o centimetr. Je to, jako bych byla nějakým způsobem přikovaná na místě, bez možnosti volně jednat. Můj dech se zrychlí a vůbec nechápu, co se se mnou děje.

Cítím, jak se mi roztahují dutiny v nose a do plic nasávám místní vzduch. Skupina lidí se na mě na chvíli podívá, ale pak se opět soustředí na své věci. A v tu chvíli, jak rychle to začalo, to taky rychle zmizí. Cítím, jak moje tělo znovu ožívá a můžu se volně hýbat. Ten zvláštní pocit zmizel. Ale přesto... bylo to děsivé. Co to sakra bylo? Proč jsem měla pocit, jako bych byla uvězněná ve vlastní kůži?

Měla jsem pocit, jako by mě něco ovládalo. Jestli to byl nějaký druh posedlosti, nebo něco jiného, netuším. Možná bych měla jít pro jistotu k vymítači... nebo prostě zkusit pochopit, co to bylo. V poslední době mám čím dál víc pocit, že ztrácím kontrolu nad tím, co se se mnou děje.

Centrum bylo nádherné, ale já ho vůbec nedokázala vnímat. Moje mysl byla pořád zablokovaná myšlenkami na to, co se právě stalo. Proč mé tělo neposlouchalo mé příkazy? Mělo to něco společného s mými vlčími sny? Nechápu to.