City Alfy

Snoubenec

Jess

Ráno se probudím s třeštící bolestí hlavy. Nejprve mě přepadne panika – kde to jsem? Co se stalo? Pak ale vzpomínky udeří plnou silou. Každý detail včerejšího dne se mi vrací jako ostré střepy, které se mi zarývají do mysli.

Ozve se jemné zaklepání na dveře, ale v mé hlavě to zní jako ohlušující rány zvonu. Instinktivně si přitisknu dlaně k uším a pevně zavřu oči. Dveře se pomalu otevřou... a do pokoje vstoupí ona. Máma. Nebo bych ji tak možná už neměla oslovovat.

Najednou si nejsem jistá, jestli si ještě zaslouží titul matky. Po tom, co mi udělala. Po tom, co přede mnou celý život skrývala. Mám vůbec právo jí tak říkat? Protože jestli ano, tak cenu roku za nejlepší matku by letos rozhodně nezískala.

Rose, to je asi to správné oslovení, které bych měla používat.

Stojí tam nejistě, jako by váhala, jestli má jít dál. Možná čeká, že promluvím první. Že jí odpustím. Že jí ulehčím situaci. Ale já mlčím.

Místo toho odvrátím pohled k židli vedle postele, přes kterou je přehozený Sebastianův kabát. Když mi ho včera půjčoval, byl ještě teplý od jeho těla – jako připomínka, že jsem v tom všem nebyla úplně sama. Teď ale působí cize. Chladně. Stejně jako tenhle dům.

„Ahoj, jak ti je?" Pomalu zavře dveře a posadí se vedle mě na postel. Hlas má jemný, opatrný, jako by se bála, že mě jediným slovem rozbije na kusy. Jen něco neurčitě zamručím. Sama nevím, jak mi vlastně je. Sice mi není dobře, ale už mi bylo i hůř.

„Nechceš jít dolů za námi na snídani? Od včerejška jsi nic nejedla." Zakroutím hlavou. Nemám vůbec hlad. I když jsem nejedla skoro dva dny, necítím prázdný žaludek. Možná proto, že místo jídla mě zasytilo něco jiného – nové informace. A že jich bylo. Kdyby měly ty informace kalorie, nevešla bych se už do kalhot.

Najednou mě pohladí po tváři. Je to nečekané. Instinktivně uhnu.
„Jessie, musíš pochopit, že to, co jsme udělali, bylo jen pro tvé dobro." 

Pro moje dobro?! Celý život mi zatajovala něco tak zásadního. I o otci mi lhala. Matně si pamatuji, že když jsem se jako malá zeptala na tátu, odpověděla dřív než utekla s pláčem vedle, že se musíme na chvíli od něj odloučit. Jak jsem stárla vyvodila jsem si z toho to, že se rozvedli a on má někde druhou rodinu, proto se semnou nechtěl vídat. Ale teď už vím, že je to stejná lež jako ta její práce. Otec i bratr mě chtěli vídat a poznat. Stejně jako já, kdybych věděla že tu na mě čekají.

A ona? Celou dobu jsem si myslela, že je jen pracovně vytížená. Ale teď? Teď to vypadá, že ty týdny, kdy mě nechávala samotnou v Americe, trávila tady. Se svou skutečnou rodinou. A já? Já mezitím vyrůstala s chůvou, kterou jsem vídala častěji než vlastní matku.

Srdce mi divoce buší, ale nedokážu nic říct. Možná proto, že kdybych otevřela pusu, nezastavila bych příval vzteku a bolesti.

Jakmile pochopí, že dolů s ní nepůjdu, ani kdyby mě táhla za vlasy, odejde. Za pár minut se vrací s tácem jídla a položí ho přede mě.

Očekává snad, že se s tím vším vyrovnám během jednoho dne? Že to přejdu, jako by to byla jen další nepříjemnost? To sotva.

Mám z těch zvířat respekt. Vždycky jsem je obdivovala, měla je ráda, ale nikdy by mě nenapadlo, že se jednou stanu jedním z nich. Jsou divocí, znám jejich sílu a vím, jak snadno se může něco změnit, jakmile je přepadne lovecký instinkt. A když se to stane, tak se nikdo neschová. To asi taky vysvětluje, proč tento tábor je tak daleko od civilizace. Asi se to děje častěji, než bych si myslela.