Předurčení (OPRAVUJE SE!!)

Hvězdy

Všichni jsme se odebrali do jídelního sálu tedy až na otce. Teprve až u stolu jsem si uvědomila, že jsem ho už nějakou dobu neviděla. Neříkám, že mi to nepřišlo divné ale odůvodnila jsem si to tím, že kralování je časově náročné. Elen se prosadila vedle Antona, jejího manžela a já dostala místo vedle matky. Oběd proběhl v pohodě a potom byl čas jít si něco zahrát. Elen miluje karty takže volba byla jasná. Takhle strávená odpoledne mi chybí. Já a Elen jsme spolu trávily opravdu hodně času. Začalo se stmívat . Já a Elen jsme seděly na terase a jen si povídaly jako za starých časů.
"Elen, musím ti něco říct. Víš, já jednou na projížďce lesem někoho potkala. Prince Eduarda z Waldského království."
"Z Waldského království? Vždyť jsou to naši nepřátelé!"
"Já vím ale co mám dělat? Jsem zamilovaná do někoho s kým nemůžu být. Co mám dělat."řekla jsem smutně.
"Ví to mamá?" zeptala se.
"Božínku, samozdřejmě, že ne."
Položila jsem mou hlavu na její rameno a povzdechla si.
"A víš vůbec koho si budeš brát?"
Zavrtěla jsem hlavou. Ona položila po chvíli její hlavu na mou a dodala:
"Vidíš ty hvězdy Elizo?" Přikývla jsem.
"Dneska září více než jindy."
Řekla a obě jsme usly. Byla to první osoba, které jsem řekla celou pravdu. Elen věřím nejvíce ze všech.

Následující den ráno jsem se probudila v mém pokoji. K mému překvapení mě musel někdo přenést do postele. Vstávám na oblékám si šaty, které byly nachystané na mé lenošce. Měli modrou barvu přeně jako nebe. Kde je moje dvorní dáma? uvědomila jsem si. Oblékla jsem se tedy sama a vyrazila na snídani. Neměla jsem akorát spletené vlasy. Když jsem dorazila do jídelního sálu nikdo tam nebyl. Nevadilo mi to. Najedla jsem se a vyrazila do zahrady.  Květy třešně, která stála vprostřed zahrady, létaly vzduchem.  Byl překrásný den.
"Elizabeth?" zvolal ženský hlas.
Otočila jsem se směrem k hlasu. Byla to matka. Šla za mnou rychlým krokem s jistým naštváním.
"Dobré jitro mamá."pozdravila jsem.
"Elizabeth, proč tu běháš neupravená s rozpuštěnými vlasy? Copak neznáš etiketu dvora?"
"Moje dvorní dáma ani hraběnka nebyly poblíž. Tak jsem se oblékla sama."odpověděla jsem.
"Elizabet, měla jsi počkat. A mám novinu bohužel jsem musela posunout mé plány a ples se bude konat už zítra."
Udivila jsem se, protože něco takového bylo pro matku velice nezvyklé.
"A teď běž do svého pokoje. Je tam pár věcí pro tebe."
"Nashledanou mamá." pozdravila jsem a pospíchala do zámku. Na stolku jsem měla hromadu papírů a na posteli šaty, které měly stejnou barvu jako úsvit slunce. Přišla jsem blíže ke stolku a vzala do ruky jeden papír. Byl to seznam hostů. Jen z čisté zvědavosti jsem si ho pročetla. Udivila jsem se když jsem uviděla jméno "Waldský". Jsou to přece naši nepřátelé. Byla jsem zmatená. Další papíry obsahovaly další seznamy všeho možného. Jídla, služebných, písní, tanců...
Najednou někdo zaklepal.
"Ano?" řekla jsem.
Vstoupila moje dvorní dáma. "Florence, co tu děláte? Měla jsem o vás už strach."
"To je milé výsosti."
Z jejího hlasu bylo zdřejmé, že s ní není něco v pořádku. Ale třeba se jen špatně vyspala.
"Jdu vám splést vlasy." řekla a pousmála se.
Florence mi zapletla vlasy do komplikovaného účesu. Poté jsem se ještě věnovala papírům pro případ, že by to matka po mně chtěla. Při všem tom papírování jsem zapomněla na čas a na to, že zítra poznám svého budoucího manžela. Při pomyšlení na to mě vždy ovládne naštvání, které nejde ovládnout. Byla jsem tak naštvaná, že jsem omylem roztrhla jeden papír.
"Sakra."zaklela jsem.
Podívala jsem se na dvě půlky papíru, které jsem právě držela v ruce. Tento papír byl prázdný. Zarazila jsem se.
Třeba je něco napsané na druhé straně.pomyslela jsem si. K mému překvapení ani tam nic nebylo.  Napadlo mě si papír schovat, protože prázdný papír se vždy hodí. Venku už byla tma. To jsem promarnila celý den papírováním? pomyslela jsem si. Schovala jsem papíry do zásuvky a rozhodla se, že se půjdu najíst. Chodby osvětlovaly svícny . Když jsem došla do jídelního sálu byla tu tma. Úžasné.  Pomaličku jsem našlapovala, abych nezakopla. Na stole byl vždy džbán s vodou a sklenice. Napila jsem se a pospíchala zpět do bezpečí mého pokoje. Je čas spát.řekla jsem si v duchu. Pod polštářem mám vždy poskládanou noční košili. Vyslékla jsem si šaty a převlékla košili na spaní. Nevadí mi když kolem mě nepoletují služebné a neslouží mi. Mám naopak velmi ráda když jsem samostatná a můžu si určité věci udělat sama.
Lehla jsem si do postele a pokoušela usnout. Ale nešlo to. Myšlenky ohledně zítřka mi pořád poletovaly myslí. A také určitá nervozita v tom měla svoji roli. Ale nakonec únava měla největší význam.