Úsvit

352 10 0
                                    

Už od narození jsem chtěla vyrůstat jako obyčejní lidé. Mít v životě trochu srandy. Ale to bych se musela narodit jinam. Život na zámku není totiž vždy tak příjemný. Už od mých pěti jsem musela znát etiketu nazpaměť . Když mi bylo 10let musela jsem mluvit alespoň čtyřmi jazyky. Teď je mi šestnáct a matka mi začíná plánovat život více než kdy dřív.

Je ráno a slunce mě vybízí, abych vstala. Vstávám tedy a omývám si obličej. Má dvorní dáma mi obléká šaty a obouvá mi střevíce. Ještě mi češe vlasy a splítá je do věnce.
"Výsosti jen malá věc. Její výsost vám vzkazuje, abyste se za ní stavila."řekla dvorní dáma a pousmála se na mě.
"Děkuji vám, už můžete jít."
Dvorní dáma se uklonila a odešla. Po chvíli jsem ji následovala, protože jsem se musela stavit za matkou. Zámek je to obrovský ,a proto mi cesta do matčiných komnat trvá docela dlouho. Však toho občas ani nelituji. Je tu tolik krás, co mohu spatřit.Když jsem došla před zlaté dveře matčiných komnat přiložila jsem ucho ke dveřím. Je pro jistotu, že ji neruším z nějakého rozhovoru. Vždy jsem ji obdivovala. Na ženy se tu moc ohledu nebere tedy jsou brány spíše jako něco, co postrádá mozek, figurka či bych si dovolila říct továrna na rození dětí. Nechci takhle skončit. To co opravdu chci ,je žít skutečný život a vdát se z lásky. I Když podle zkušeností mých sester je to nereálné.
Zaklepala jsem a čekala až hraběnka otevře. Po chvíli se dveře otevřely a já vstoupila dovnitř . Matka seděla u jejího psacího stolu a něco psala. "Dobré jitro mamá" pozdravila jsem. Matka vstala od svého psacího stolu a přistoupila ke mně.
"Hraběnko, můžete jít. "řekla matka .
Když hraběnka za sebou zavřela dveře matka mě vybídla, abych si sedla do konferenční části její pracovny.
"Elizabeth, tvoje sestry jsou už vdané a mají děti a teď je řada na tobě."
"Vdát se?" zeptala jsem se rozrušeně. " Hlasitě jsem polkla a zvedla na ni oči.
Mamá mi podala dopisy a dodala:
"tohle je dnes tvoje práce."
Kupa dopisů co teď ležela v mém náručí byla od pochybných nápadníků, kteří tak touží po mém srdci. Odešla jsem směrem k mému pokoji ale na okamžik jsem pohlédla z okna. V zámecké zahradě se procházela moje sestra s jejím manželem a ani zdaleka nevypadala tak šťastná jako když byla tady.
Nechci tak zkončit. pomyslela jsem si.
Když jsem dorazila do svého pokoje začala jsem probírat dopisy. Přiznám se, že mě docela pobavilo to co tam někteří psali.
Spojení jako: ...miluji vás jako kávu po ránu... - dal si i docela záležet, aby se to rýmovalo
                        ...jste krásnější než tráva před mým domem...
A podobnými skvosty bych mohla pokračovat.
Když jsem zkončila vyplýžila jsem se z pokoje. Na křesle na mě dohlížela hraběnka Estherhasy, ale naštěstí spala. Chtěla jsem se projet na koni. Tedy, spíš jsem chtěla utéct z jejích očí a i když byly zatím zavřené nikdy nevíte kdy zaútočí. Potichu jsem pospíchala ke stájím. Karl, náš podkoňský a kočí na mě čekal už s osedlaným koněm.
"Díky Karle." poděkovala jsem a vycválala jsem ze stájí směrem k lesu.
Karl moc dobře ví jak nemám ráda pravidla a dámské sedlo. Prakticky je mi proti srsti vše, co mě dělá méněcennější oproti mužům.
V lese se cítím jako někdo úplně jiný. Jako někdo kým jsem vždy chtěla být. Zpomaluji a užívám si chvíli bez nějaké etikety a pravidel. Když se zaposloucháte do líbivých zvuků lesa a tekoucí vody všude okolo, ovládne vás úplně jiný člověk. Ten, co nic jiného nepotřebuje, je spokojený a je... je prostě šťastný.
Zaklonila jsem se dozadu a lehla si na mého koně. Zadívala jsem se do korun stromů a na prosvítající modrou oblohu. Pozorovala jsem všechnu tu krásu, co jsem v normálním životě přehlížela.
"Á... bože..!" ozval se nečekaný hlas.
Rychle jsem se zpět posadila a začala se ohlížet kolem sebe. Nikde ani živáčka.
"Haló?" ozve se můj vystrašený hlas.
Nic a nikdo se ale na zpět neozve.
"Snad je v pořádku." řeknu si na uklidnění.
"Haló?"
Zvuky stále nepřestávají. Nemyslím si, že jsem nějaký strašpytel, avšak koho by nevyděsily náhodné zvuky z okolí.
"Ty seš pako!" promluvil mužský hlas.
Stále jsem hleděla do dálky a moje zvědavost rostla. Když jsem se rozhodla sesednout začala jsem pociťovat dávku adrenalinu, co se mi valila krví.
V dálce spatřím několik osob na koni a moje zvědavost mě pořád vybídá, abych šla blíž. Udělala jsem pár kroků ale nepomohlo to. Šla jsem mnohem blíž. Můj poslední krok mě ale prozradil. Šlápla jsem na větev. Všechny tři osoby se na mě otočily. Byli to tři muži a jeden na mě namířil kuši. Zalapala jsem po dechu a srdce se mi rozbušilo jako o závod.
"Promiňte, já jen ..."chtěla jsem mluvit ale jeden z nich mě přerušil:
"Vždyť je to jen malá holka."
Všichni se rozesmáli teda až na mě.
"Promiňte, ale můžete tu kuši odložit?" zeptala jsem se trochu hrubším hlasem.
"Johane, odlož to." řekl jeden z nich.
Konečně na mě nemířil tou zbraní.
" A co tu dělá kráska jako ty?" zeptal se ten samý. To že mi řekl kráska mě kapánek popudilo. Nemám náladu trávit můj drahocenný čas sama v lese s třemi paky.
" A co tu děláte vy ?" zeptala jsem se prozměnu já.
Podívali se na sebe a ten stejný odpověděl:" nemáme tu co dělat stejně jako ty."
"Jak si můžete být jist, že tu nemám co dělat?" Složila jsem ruce s nadzvedlým obočím.
"Dobrá otázka ... však?"
"Já narozdíl od vás, pánové,  se neprocházím na cizím pozemku."
"My se neprocházíme. Jsme tu na projížďce." podotknul jeden z nich.
"A kde máte koně ?" Řekla jsem se smíchem.
"Běžte pro ně, hoši." Řekl ten v prostřed.
Ti dva, co tam byli s ním šli pro koně a tak jsme tam zůstali sami dva.
"A jak se vlasně jmenujete ?" zeptal se.
Chvíli jsem přemýšlela, zda chci někomu tak nechutnému povědět své jméno.
"Beth, a vy?"
"Mám jméno po otci, Eduard ."odpověděl.
Díky úplně mě to zajímá po kom máš jméno. Zaznělo mi v hlavě.
"Chodíte sem do lesa často?" zeptala jsem se.
"Mám moc rád lesy a mí kamarádi taky."
Past sklapla. Přiznal ses, že nám chodíš do rajónu.
Přiznám se, že jsem si tento  nevinný rozhovor užívala ač mi to bylo proti srsti přiznat.
"To je váš kůň ,slečno?"
"Je hezký ,viďte?"
Došli jsme spolu k mé kobyle a já ji pohladila. Byla nejlepší. Pásla se na kousku trávy a ničeho jiného si nevšímala, dokonce ani toho, že může utéct.
"Ano, ale vždyť vy nemáte dámské sedlo?"zeptal se zmateně.
Rozesmála jsem se.
"Vy jste mi ale všímavý. Se mnou to jde zkopce."řekla jsem.
Usmál se. Když jsem mu oplatila úsměv, naše pohledy se střetly. Jen jsme tam tak stáli a dívali se jeden druhému do očí.
Bez slov a zbytečností okolo jsme tam jen stáli. Bylo to kouzelné.
"Vedeme koně!" zakřičel jeden z jeho kamarádů.
Úplně nás vytrhl z tranzu.
Jak dlouho tato hašparáda už trvá? Polil mě studený pot. Možná měli pravdu, že tu tak trochu být nemám.
"Promiňte Eduarde, už musím jít."
Popadla jsem uzdičku a vykročila jsem. Zastavil mě ale. Chytil mě za ruku a pohlédl mi do očí. Já se v nich začala dočista ztrácet. V jeho tmavých očích jsem viděla, jak moc chce, abych zůstala.
"Budete tu i zítra Beth?"
"Uvidíme." řekla jsem s úsměvem na rtech.
Nasedla jsem na koně a odcválala jsem směrem k zámku. Cestou jsem se jen usmívala . Nezdálo se to ani trošku jako realita.
Když jsem byla už u zámku Karl už na mě čekal.
"Dneska Vám to trvalo výsosti." řekl a pousmál se.
"Díky Karle."řekla jsem a spěchala jsem do svého pokoje.
Cestou jsem však potkala svou matku.
"Co tu děláš Elizabeth? Nemáš náhodou probírat dopisy?"zeptala se.
"Já už je mám probrané mamá. Bylo to nudné čtení ani mě nic nezaujalo." Odfrkla jsem si.
" Dobrá tedy, tady máš jeden ode mne."
Poděkovala jsem a šla jsem do svého pokoje až tam jsem nahlédla na do obálky dopisu. Nebylo to nějaké zdělení ale pozvánka  a stálo na ní:

"...Slavnostně vás zveme na ples ku příležitosti oslavy narozenin princezny Elizabeth..."
Již za týden se vše uděje.

"Vaše výsosti?"ozval se hlas hraběnky Estherhasy .
"Ano hraběnko, copak potřebujete?" Snažila jsem se dělat jakože se žádná jízda nekonala. Mnohdy jsem ale ani nemusela. Hraběnka je na mě opravdu moc hodná. Je to za mě nejmilejší člověk v paláci, ale jedno se musí nechat. I jí ráda mizím z očí.
"Její královská výsost mě požádala, abych vám pomohla vybrat šaty na ples."
"Není on až za týden ?"zeptala jsem se.
"Je ale nic se nesmí podcenit."
Chvíli jsem se zamyslela. Došlo mi, že náladu na celodenní prodírání se látkou nemám zrovna náladu a řekla bych, že v posledních dnech také nebude.
"Hraběnko, už mám vybráno. Ty fialkové jsou překrásné. " řekla jsem.
"Ty jste ale měla minule. To její královská výsost neschválí." Povzdechla jsem si.

Při vybírání šatů bylo ticho a tak jsem se rozhodla ho rozrušit.
"Hraběnko, máte ráda lesy?"
"Ani ne jsou tak tmavé a strašidelné. A mimochodem vím proč se ptáte. Dnes dopoledne jste byla v lese." řekla. já se na ní jen
překvapivě podívala.
"Prosím, neříkejte to matce ani otci, prosím."
"Dobrá tedy."
Říkám, je doopravdy moc hodná.
"Ptám se vám z jistého důvodu, Hraběnko, tedy, protože jsem někoho poznala. Ale myslím, že ani nepoznal, že jsem urozená".řekla jsem nervózně. Víte, kdyby mě ten člověk poznal, náplní mých budoucích dnů by nebylo nic jiného něž sedění a probírání všech možných dopisů, co mi přišly. Snažím se si to nepokazit.
Tedy až na to, že jsem mu vyžvanila, že stojí na mém pozemku.
"Vím výsosti proč vás nepoznal, protože se oblékáte spíše jako nějaká děvečka něž urozená dáma a proto musíme vybrat na ples šaty z kterých to každý pozná."řekla a zasmála se.
"Už vím, chci šaty, které budou vypadat jako úsvit slunce."

Předurčení (OPRAVUJE SE!!)Kde žijí příběhy. Začni objevovat