Cti a závisti

65 4 1
                                    

Matka to jistě nedovolí. A navíc rozvést? To snad jen ve snu. Nic není možné.
Potřebuji za ní. Musím ji poprosit o podporu.

Zaklepala jsem na její dveře. Žádná odpověď.
"Matko, prosím!"
Žádná odpověď. Žádné naděje. Nemohu si vzít Williema, nejsem už panna.
Láska však nemá konce.
Musí tu být možnost jak vyhrát, nebo ne?
"Matko, prosím tě otevři mi." začaly mi stékat slzy po tvářích. Tlak situace mi tlačil na hrudník. Každý dech byl těžký jako balvan.
Už nic se nevyplní a nestane.
Opřela jsem se o matčiny dveře.
Jak ven z této situace? Jak žít zase normálně?
Jak být volná, svobodná a konečně šťastná?
Je načase konat.
Nevím co se v mé hlavě udělo za zkrat, ale zdá se , že řešení tu je a jejich víc.
"Willieme!"
Běžela jsem celým zámkem jen a pouze za ním.
Vtrhla jsem do jeho pokoje a očekávala, že tam bude, avšak to jsem se mýlila.
Prohledávala jsem každý pokoj, každou skulinku a pokaždé se modlila, aby tam byl.
"Pánský salónek!" vykřikla jsem.
Nabila mě pozitivní energie lepších zítřků a opětované lásky.
Doběhla jsem tam. Moje celé tělo se chvělo. Radostí nebo strachem?
Odvahou nebo touhou?
Ctí nebo závistí?
Opatrně jsem pootevřela dveře.
Seděl tam na lenošce se sklenkou v ruce. Trápil se.
" Willieme."
"Elizabeth, co tu proboha děláš?"
Přistoupila jsem k němu.
" Willieme, uteč se mnou. Já tě miluji, prosím."
" Ale..."
Slzy mi zase začaly stékat po tvářích. Sklonila jsem se k němu a políbila ho.
" Tohle je naše Předurčení ."

Předurčení (OPRAVUJE SE!!)Kde žijí příběhy. Začni objevovat