Předurčení (OPRAVUJE SE!!)

Činy

Otevřela jsem dveře pokoje. Na stolku ležel dopis. Otočila jsem ho, abych viděla od koho je. Královna matka.
Rozloupla jsem pečeť a tevřela dopis.
"Milá dcero,
Už to bude dva měsíce co jsi královnou Waldska, avšak jsem docela zaneprázdněna tím, že stále nejsi v očekávání a jak říkají drby vaše manželství stále nekvete. Myslím, že nemáte dost času na sebe a proto vás zvu na tvůj rodný zámek. Na počest vašeho výročí se zde bude konati ples.
Tvá matka."

Zmačkala jsem tento nesmysl do koše. Nenáviděla jsem matčiny dopisy. Ona sama ví jaké to je být v takovém manželství. Avšak ona je dokonalá. Byla těhotná už měsíc po svatbě a za pět let porodila pět dětí, avšak dvě zemřely.
Něco mě však od mého přemýšlení vytrhlo. A to klepot na mé dveře.
"Ano?" ozval se můj otrávený hlas.
Do místnosti přišel Eduard.
"Co chcete?" zeptala jsem se.
"Chci vám představit novou náhradu za Florence. Vaši novou služebnou. Angelin."
Ve dveřích se objevila malá holka.
"Já myslela, že jsem dost velká na to, abych si uměla vybrat služebnou sama. A stejně si myslím, že to brzy bude vaše služebná."
Bylo vidět, že Angelin se zasmála ale snažila se to skrýt.
"Naschledanou." řekl a uraženě odešel.
Zasmála jsem se nahlas.
"Angelin. A cože jste tak mladá a už chcete pracovat? Nestačilo by si najít manžela? Jste docela hezká to půjde snadno."
"Veličenstvo, já nikdy nechci mít manžela ani milence. Já nemám ráda muže."
"Tak to si budete muset zvyknout. Ten můj je pěkný úchyl."
Angelin se znovu zasmála ale tentokrát o dost hlasitěji.
"Doufejme, že vás neslyšel, výsosti."
"A proč pravda se smí říkat."
Usmála se.
"Jděte za hraběnkou Estherhasy. Ta vám vše ukáže."
Když Angelin odešla lehla jsem si na postel.
Dneska toho je hodně...pomyslela jsem si.
Chtěla jsem si odpočinout ale nešlo. Do pokoje vtrhla má teta.
"Co se děje Hraběnko?"
"Omlouvám se ale Eduard chce ihned vyjed do Štemberska."
Neochotně jsem se zvedla a vykročila jsem si to ke kočáru. Angelin na mě už čekala.
"Výsosti." poklonila se a pomohla mi nasednout. Po zavření dveří se kočár rozjel. Uvědomila jsem si, že vedle mě sedí Eduard. To mě dost rozrušilo. Namáčkla jsem se co nejvíce na zeď kočáru. Když jsem se na něj podívala byl unavený.
"Nespal jste?"
On se na mě podíval. Připomělo mi to ten okamžik kdy jsme se střetli v lese. Já byla bezstarosná a princeznou. A on byl někdo úplně jiný. Tenhle Eduard není ten do kterého jsem se zamilovala. Ten kterého stále miluji jezdí na koni po lese s kamarády. Ten co vedle mě sedí mi zabil strýce , prakticky mého otce. Otočila jsem se zpět a koukala z okna. Zanedlouho jsem krajinu kolem začala poznávat. A pochvíli byl vidět můj rodný zámek. Když se konečně kočár zastavil vyběhla jsem z něj. Byla jsem doma. Ale je tu i moje matka. A co je nejhorší nevím jak se k ní chovat.
Z dalšího kočáru vystoupila hraběnka teda teta. Obejmula jsem ji a dodala:
"Jsme doma!"
V dálce jsem viděla, že přichází matka. Šli jsme jí naproti. Matka mě objala.
"Elizabeth, ty jsi mi zkrásněla."
Usmála jsem se.
"Vaše výsosti."uklonila se matka Eduardovi.
"Pojďte moji milí. Máme večeři. Vešli jsme do sálu a mně se hned vybavily vzpomínky na ples. Bylo to tam vymalované a vše nové. Když jsme došli ke stolu byl plný jídla. Matka nás s Eduardem posadila vedle sebe. Myslím, že chce naše "manželství " zachránit. Pustili jsme se do jídla. Bylo opravdu vynikající.
"Připravila jsem pro naše vzácné hosty překvapení v salónku."zvolala matka. Všichni jsem se tedy po vydatné večeři do salónku. Byl úplně jiný než si ho pamatuji. Teta, matka a Eduard hráli karty a já a Angelin jsme popíjely víno.
"Angelin, chci se projít po zahradě, doprovodíš mě?"
"Jistě."
Salónek byl v přízemí, takže jsme tu byly zkrátka hned.
"Angeli, chci se vás na něco zeptat. Říkala jste, že nemáte ráda muže a, že se nikdy nevdáte jak jste to myslela?"
"Veličenstvo to je velice soukomá věc."
"Zeptala jsem se tak chci znát  odpověď."
"No, když propadnu lásce, tak ne s mužem ale s ženou. Ale prosím vás, nikomu to neříkejte."
"Ale vždyť to nejde. Vy nemůžete mít ráda ženu."
"Výsosti, láska je láska. Nemůžeme za to do koho se zamilujeme. I vy jste byla zamilovaná."
"Já jsem pořád zamilovaná."
"Do jeho výsosti ?"
"Ne. Já když jsem ho potkala byl jiný. Byl někdo stejný jako já. Ale on se změnil. Já však stále miluji toho Eduarda, který se stále toulá lesem."
"Vidíte. Nemůžeme za to."
"Angeli, nikoho jako vy tak milého jsem nikdy nepotkala."
"Děkuji výsosti ."
"Jen teď už se vraťme. Je zima."
Když jsem došla do salónku mamá nám rozřadila pokoje.Na neštěstí jsme měli s Eduardem stejný pokoj i postel.
Když jsme se všichni dostali na pokoje byl čas jít spát.
"To né. Nebudu s vámi spát Eduarde."
"A kde budete spát? Na zemi?"
"V jiném pokoji."
"To asi nepůjde."
"A proč ne?"
"Spí tu i lidé na zítřejší ples."
Neochotně jsem si lehla na postel. Četla jsem si. Než Eduard zfoukl svíčky.
"Co si myslíte, že děláte. Já si čtu."
"To sice ano ale já potřebuji spát."
Odložila jsem knihu. A koukala do tmy. Nic lepšího mě nenapadlo. Než jsem ucítila Eduardovu ruku na mé. Odháhla jsem ji. On takového nestojím. Eduard se však nenechal a políbil mě na rty.
"Mohl by jste mě nechat. Co si myslíte, že děláte?"
"Líbám svou ženu."
"Nejsem vaše. Vy mě nevlastníte. A náhodou nechtěl jste spát?"
"Už ne."
"Tak zapalte svíčky chci si číst."
"Neumím to."
"Tak mě nechte alespoň napokoji."
"Elizabeth, ty mě snad nemiluješ?"