Předurčení (OPRAVUJE SE!!)

Svit měsíce

"Já miluji někoho jiného."
"Vidíš, teď mě taky podvádíš."
"Já miluji toho Eduarda, kterého jsem potkala v lese."
"Ale to jsem já."
"Ne nejste. Vy jste se změnil. Od smrti Williemse. Ten, který utíkal ze zámku, aby se mohl na koni projet do lesa byl ten pravý."
"Ano jsem jiný ale jen kvůli tomu, že jsem král."
"A co ta nevěra i za to může kralování?"
"Byl to úlet."
"Ty víš, že to vím."
"Co víš?"
"Vše..."
Posadila jsem se.
"Proč jste to udělal?"
"Kdo ti to řekl? Hraběnka?"
"Myslíte moje teta? Nemůžete ji zabít. řekla jsem rozrušeně.
"Byl jsem vždy druhý..."
"Já byla třetí a zabila jsem krále?"
Chytl mě za čelist a řekl:
"Pokud to někomu řekneš..."
Vytrhla jsem se z jeho stisku a postavila jsem se.
"Myslíte si, že mě to baví? Někdo mi pořád něco nařizuje ikdyž jsem královna. Z jedné strany na mě tlačí matka a dvůr 'proč nejsem těhotná ' a z druhé vy, že mi zabijete tetu i mě. Lidé mě považují jako nicku, protože nejsem těhotná, že neplním povinnosti správné ženy. A vy? Vy mi zavazíte v životě!"
Rozběhla jsem se ke dveřím. Práskla jsem s nimi. Utekla jsem. Doběhla jsem do sálu a zhroutila jsem se na zem. Rozbrečela jsem se. Hraběnka za mnou přispěchala. Měla pokoj vedle musela to slyšet.
"Elizabeth."tiše zvolala.
Sedla si za mnou a obejmula mě.
"Moc se omlouvám."řekla jsem ubrečeným hlasem.
"A co se děje El?"
"A jsem mu to řekla. Já už dál nemůžu." robrečela jsem se ještě více.
Čekala jsem, že hraběnka objetí povolí a odejde ale ona zůstala. Moje ruce se úplně třepaly. Našla si mě zase bezmoc.
Od mých mokrých tváří se odrážel svit měsíce.
"El a co ti na to řekl?"
"To samé co tobě. Chci být mrtvá. Na co je takový život."
"Elizo to neříkej."
"Teto, ty pro mě znamenáš nejvíc v mém životě."
Když se můj pláč utišil teta mi pomohla vstát.
"Teto, ale já nemám kam jít. Za ním se mi nechce."
Teta mě zavedla do jejího pokoje. Byl sice trochu menší ale jinak byl stejný. Lehly jsme si a za chvíli jsme usnuly.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mi svítili do očí. Promnula jsem si oči a vstala. Chtěla jsem se převléct ale kufry jsem měla ve vedlejší místnosti. Tam kde spal Eduard. Doufala jsem, že už je dávno vzhůru. Opatrně jsem zmáčkla kliku. Postel byla prázdná.
"Jo!" vyskočila jsem radostí.
Zavřela jsem dveře a skočila na postel.
"Už je jenom moje."řekla jsem si pro sebe.
Po chvíli válení se v posteli jsem otevřela kufr s oblečením. Vytáhla jsem červené šaty. Když jsem si je oblékla nestačila jsem se divit, jak mi sluší. Vlasy jsem nechala rozpuštěné. Obula jsem si černé střevíce a vyrazila jsem na snídani.
Když jsem došla do sálu s jídlem překvapivě tam nikdo nebyl. Ze stolu jsem si uždíbla trs hrozen.
"Kde jsou všichni ?"zeptala jsem se  náhodné služebné.
"Výsosti v 11:00 má už každý po snídani."
"Ono už je jedenáct?"
Rychle jsem běžela do matčiných komnat. V domnění, že tam bude. Ale nebyla. Má se přeci konat ples a přípravy by měly být v plném proudu. Ale tady je mrtvo.
Třeba jsou v zahradě.pomyslela jsem si.
Když jsem vyčerpaně doběhla do zahrady též tam nikdo nebyl.
"Dobrý den pane zahradní, kde je jeho veličenstvo a spol?"
"Výsosti vyjeli si na vyjížďku."
"Ale vždyť by se měl chystat ples?"
"Ten je až zítra, milosti."
"Děkuji." řekla jsem a povzdechla jsem si.
Moje nohy se vydali za Karlem, k místnímu podkonímu.
"Dobrý den milosti."
"Dobrý Karle."
Karl mi podal koně, který tu již na mě čekal. A byl s anglickým sedlem. Přesně pro mě. Nasedla jsem na něj a ten se okamžitě rozjel. Úplně mi to připomělo moje vyjížďky, které jsem milovala. Jela jsem do lesa. Nevím proč ale připadlo mi to jako nejlepší řešení. Zanedlouho jsem se ocitla v lese. Byla jsem na tom samém místě kde jsem potkala Eduarda.
Tehdy byl úplně jiný. Ale z mého vzpomínání mě vyrušil nějaký zvuk.
"Teď už na to neskočím. Vím, že jste to vy!" vykřikla jsem.
Začala jsem se smát. Bylo to úplně stejné jako před tím.
"Haló! Kde jste? Matko? Hraběnko?" myslela jsem si, že se mi schovávají.
Po chvíli jsem začala být mírně nervózní. Pořád jsem slyšela něčí kroky. Dívala jsem se kolem sebe, zda někoho neuvidím ale marně. Na to, že byl den v lese byla docela tma.
"Haló?"ozval se znovu můj zoufalý hlas.
Seděla jsem pořád na koni. Popojela jsem trochu dobředu ve víře, že někoho uvidím. Ale nic.
Zničeho nic se ozvala velká rána a můj kůň se zhroutil k zemi. Dopadla jsem na tvrdou zem. Byla jsem vyděšená. Ohlížela jsem se kolem sebe. Naproti mně stála postava v černém s pistolí v ruce.
"Né, né !"zakřičela jsem.
Rychle jsem se zvedla a běžela jsem co nejdál od postavy ,ta mě ale pronásledovala. Už jsem myslela, že to postava vzdá, protože byla už hodně daleko, avšak když jsem se na ni ohlédla narazila jsem do stromu. Zhroutila jsem se k zemi. Poslední co jsem viděla bylo to, že postava mě dohnala.