Předurčení (OPRAVUJE SE!!)

Pomluvy

"Ano? A očem?" zeptala jsem se.
Eduard kývl na lidi, kteří byli s námi v mítnosti, aby odešli.
"Tak co vám tak nudného leží na srdci? Chcete se rozvést nebo něco jiného?"
"O rozvodu ti zakazuji přemýšlet. Jako král bych zklamal a ..."
"To by byla vaše chyba ne moje." skočila jsem mu do řeči.
"Leží mi na srdci jedna jiná věc. Náš lid k nám nevzhlíží. A ani alespoň ke mně, jako ke králi."
"Proč to řešíte se mnou? Moje chyba to není. řekla jsem směšně.
"Ty za to můžeš. Máš zemi dát následníka a zatím jsi k ničemu!"
"Myslím si, že nejsme malí a víme, že bez kouska citu to nepůjde." Dořekla jsem a vykročila jsem ke dveřím.
"Počkej! Já ještě nezkončil. Náš rod musí pokračovat a bez následníka trůnu to nepůjde."
"Kdo vám to namluvil? Moje matka? "
"To ví každý!"
Když už jsme na sebe prakticky řvali do místnosti vešla matka.
"Královna matka." ozvalo se s otevřením dveří.
Byla jsem napjatá. Čekala jsem co se bude dít.
"Dobré ráno matko."ozval se můj rozřepený hlas.
"Doufám, že jste došli už k nějakém řešení této prekérní situace. Ti lidé co jsou před branami zámku tam už stojí dobré hodiny a stále jich přibívá."
Došla jsem k oknu a odhrnula závěsy. Dav lidí se tlačil před hlavní bránou.
"Proč mi o tom nikdo neřekl dříve?"zeptala jsem se.
"Jako královna máš snad vědět o své zemi."odvětila matka.
"Bohužel nemám čas. Vždy se najde něco jiného."
Stála jsem tam a chtěla zpět za Williemem. Začalo mi být trapné, že jsem od nej utekla. Přeci jenom mám k němu blíže než k Eduardovi.
"A také jsem vá..." než matka dopověděla větu. Nějaký hrabě v trhl do místnosti , protože potřeboval Eduarda. Já a matka jsme se uklonili odcházejícímu Eduardovi a tak jsme zůstaly sami v místnosti.
"Mamá, zůstaň. Musím ti něco zdělit."
"Už je ti šestnáct a ty ses pořád ještě naneučila kdy máš a nemáš vykat." pousmála se matka.
"Tohle je moc důležité."
"Tak? Nemrhej mým časem Elizabeth nemám ho mnoho."
"Musíš mi něco vysvětlit. Proč jsi předemnou tajila pravdu! A proč ve vraždě krále i ty máš prsty? To ti snad nestačí, že je v ní zamíchaný můj manžel?"
"Kdo ti to řekl." řekla matka zvýšeným hlasem.
"To je jedno. Vysvětli mi to!"
Rozbrečela jsem se bylo toho na mě hodně. Všichni okolo mě byli tak divní a já sama hledala mé pravé city.
"Už takhle dál nemohu, matko. "
"Elizo, vše jsem dělala pro tebe. Na tobě mi z mých tří dětí nejvíce záleží. Ty jsi jiná."
"Ale proč?" řekla jsem s pláčem.
"Protože tohle je tvé předurčení..."
Řekla matka a obejmula mě. Celá jsem se třásla.
"Mamá ale co bude dál. Vždyť naše manželství nefunguje, naše země nás nenávidí a Eduard se občas chová naprosto šíleně. Vždyť takhle to nikam nepovede. Vím, že jsi ze mě chtěla mít někoho, kdo převezme tvou milovanou zem ale já to nebudu. Já to nezvládnu."
Rozbrečela jsem se. Matka mě pustila z obětí. Uvědomila si, že toho člověka , kterého ze mě chtěla mít tím já nikdy nebudu.
"Matko?" řekla jsem roztřepaným hlasem když jsem uviděla, že matka odchází.
""Doufala jsem v tebe" řekla rázně a zabouchla za sebou dveře.
V místnosti se začal rozeznívat křik lidí z venku. Před bránou stály haldy lidí. Přišla jsem k oknu blíže . Jako první před bránou stál někdo na koni. Ze začátku mi to divné nepřišlo ale po chvíli mé oči spatřily známou tvář.