Předurčení (OPRAVUJE SE!!)

Rozhodnutí

"A? Jak to dopadlo?"zeptala jsem se. Nikdo mi ale neodpověděl.
Oba se postavili vedle sebe a nehybně stáli.
"Prosím pánové, chci to vědět, jak to dopadlo?"
"Budu králem, nejspíš."řekl Williem.
Otočila jsem se a odešla. Nevím co chci. Koho vlastně miluji?
Vždyť to už vím Williema. Avšak co Eduard? Je to trochu cvok ale i tak k němu něco cítím a možná kdyby naše manželství nabralo trochu větší obrátky nejspíš by byl můj cit i k němu větší. Ale to jsou jen spekulace. Pro korunu by mě i zabil, to není láska. A navíc to mám jen zapomenout na to co udělal?
Vždyť je to strašné. Stála jsem před rozhodnutím, které však nemůžu ovlivnit, nebo ano?
V hlavě se mi rozsvítilo. Jednoduchá cesta, jak dosáhnout svého je podmanit si je. Chce to jistě lepší róbu než tu co mám teď na sobě.
Když jsem došla do pokoje čekala už tam moje komorná. Oblékla mi překrásné šaty s možná trochu větším výstřihem.
Byly celé modré s bílou krajkou. Spletla mi vlasy a dozdobila mě.
Je čas na večeři!
Myslím, že tohle ode mě nikdo nečekal vlastně ani já od sebe. Sebevědomě jsem kráčela chodbou do jídelního sálu.
V sále stál velký prostřený stůl. Posadila jsem se. Vedle mě už seděli Eduard a Williem. Přidala se i matka a několik lidí, které vůbec neznám. Nejspíš nějaké hraběnky a podobně. Avšak tohle není úplně to nejlepší prostředí kde rozebírat naši situaci.
"Pánové, myslím, že jít do dámského salónku bude více soukromější." zvedla jsem se a oni též. Společně jsme odešli a můj plán se mohl začít konat. Posadila jsem se na pohodlné sófa mezitím co mi někdo donesl čaj.
"Takže, jak zní rozsudek?"
"Budu králem." řekl Williem.
Vystrašeně jsem se na něho podívala.
"Avšak to jen tak změnit krále nejde? A navíc právoplatně jsem královnou."
"Bude to tak lepší Elizabeth. Konečně se budeme moci věnovat jeden druhému."
Nevěděla jsem co dělat. Ať už byl můj plán jakýkoliv, takhle nezněl. Je načase začít jednat.
"Eduarde, můžete nás na okamžik nechat osamotě?"
Eduard se na mě váhavě podíval ale nakonec pokoj stejně opustil.
"Willieme, takhle to vy chcete? "
Neodpověděl ani na otázku. Místo toho mě políbil. Byla jsem zmatená. Tak koho mám sakra milovat.
Líbali jsme se opravdu docela dlouho. Položila jsem mu moje čelo na jeho a dodala:
"Já tě miluji."
Moje hlava nevěděla co to právě říkám. Jako kdybych to nemluvila ani já.
"Já tebe taky."
"Tak proč chceš raději korunu?"
"Není to tak lehké."
"Tak proč mu prostě neřekneš to stejné co mě?"
"Elizabeth, on tě miluje taky. Hrozil mi vším možným, jen abych řekl, že chci korunu. A navíc by to mohlo pokazit tvoji pověst a to ti nemůžu udělat."
Asi mám jisto. Miluji Williema.
Políbila jsem ho znovu a poté jsem odešla. Když jsem došla ke stolu už tam nikdo nebyl.
To to trvalo tak dlouho? Můj talíř byl ale plný a tak jsem se do něj pustila. Ale sama jsem tu nebyla dlouho. Přišel Eduard.
"Eduarde? Co tu děláte?"
"Chci ti něco vysvětlit. Rozhodl jsem se pro tebe, protože tě miluji." řekl a přisedl si ke mně.
Já jen na něj hleděla. Nevěděla jsem co dodat. Oni mi tvrdí jak mě milují ale říkají vůbec pravdu nebo proč to dělají?
Chtěl mě políbit ale já uhla.
"Elizabeth, já vím ,že ke mně něco cítíš."
Zamysleli jsem se. Co když má pravdu? Zamilovala jsem se do něj na první pohled. Avšak kdy nastal ten zlom, kdy se tohle vše rozpadlo. Nikdy. Prakticky vždy jsem ho milovala ikdyž dělal cokoliv a ikdyž se mi příčil i pohled na něj. Chtěla jsem říct "ano" ale uvědomila jsem si kolik bolesti, depresí a úzkostí jsem kvůli němu měla. Tolik jsem si protrpěla. Co když se to stane znovu. Chtělo se mi brečet. A vlastně zase kvůli němu.
"Eduarde, vy jse teď úplně jiný člověk. Já milovala toho co jsem potkala v lese a né toho co by horlivě zabíjel pro korunu. Nevím co vám na to říct."
Řekla jsem a odešla.
Doufám, že už znám zprávnou odpověď.