The List [czech translation]

1. Díl

A je tu zase. Josh. Chodí sem každou sobotu, aby sem navštívil svojí babičku. Dívám se, jak parkuje jeho jasně červené auto a jak jde ke dveřím nemocnice. Nejde za mnou, aby se na mě podíval. Nikdy tu za mnou nebyl. Sedím v posteli u okna a dívám se z okna, jako každý den. Pozoruji lidi. Je to jeden z mála způsobů, jak se zde zabavit. Sestry (zdravotní) si myslí, že jsem divný.

Zřejmě není normální se dívat z okna a sledovat lidi přecházející po chodníku. Dívám se tak často. Vidím každý den stovky různých, starých, mladých a krásných tváří. Někdy je vidím víckrát, než jen jednou. A to už pak mám pocit, jako bych je znal. Jako by byli mí přátelé. Pokud nepočítáte sestry (pořád ty zdravotní), měl jsem jenom dva.

A ti mě navštěvovali hodně. Jsou mi neuvěřitelně věrní. Skoro je beru, jako svoji rodinu. Nikdy jsem ale takovou neměl. Rodinu. Nerad o tom mluvím. Je mi po tom vždycky smutno a já nemám rád smutek. To je důvod, proč se vždycky snažím obšťastňovat věci či lidi kolem sebe. Můj nemocniční pokoj je plný živých a umělých květin. Vždycky jsem si myslel, že květiny jsou jedním z božích nejpozoruhodnějších kreací.

Často jsem od svých přátel dostával květiny. Mohl jsem sedět a obdivovat je celý den... Ale lidé se lépe pozorují. Lidé jsou skvělé výtvory. Mohou chodit a mluvit. Takže mnohem zajímavější, než květiny. A navíc lidé žijí déle. Většinou. Ale teď mě spíše víc baví ty květiny. V poslední době vytvářím ze všech těch květin korunky a věnečky.

Je to moje oblíbená činnost, protože jsem hodně nemocný. Udělal jsem věneček pro zdravotní sestry, které o mě pečují, mé přátele a mojí spřízněnou duši. Ještě jsem ji sice nepotkal, ale věřím, že jednou potkám. Květinová koruna pro mou spřízněnou duši je moje oblíbená. Všechny květiny jsou na ní falešné, protože je jasné, že se tady hned zčistajasna má spřízněná duše neobjeví, ale i tak jsou stejně nádherné, jako ty skutečné.

Plakal jsem slzy radosti, když jsem obdržel květiny- jsem velmi emociální člověk- který skoro pořád přemýšlí nad svojí spřízněnou duší. Ale nehledám ji. Myslím si, že až ji potkám, budu prostě vědět, že je to on nebo ona.

Vím ale, že tam venku někde je. Mí dva přátelé jsou své spřízněné duše. Vím to. Jsou do sebe jasně zamilovaní. Byli pro sebe stvořeni. Ta láska je hluboká a silná. Přál bych si tohle k někomu cítit. Poznat, jaké to je milovat psychicky i fyzicky. Viděl jsem mnoho romantických filmů, kde se dva milenci jen dívali do očí a to jim stačilo. Byli šťastní.

Je to ve skutečnosti stejně, jako ve filmech? Nebo je to tak těžko popsatelný cit, že ani nejlepší herci ho nezahrají dobře? A je ke každému člověku přiřazen jeho spřízněná duše? Co když já jsem výjimkou? Ne, nikdo není výjimkou. Každý jednou zažije pohled do jiných očí plného lásky, upřímnosti, oddanosti a něhy. I já.

Někdo vstoupil do mého pokoje. Ignoroval jsem to, protože jsem si myslel, že je to jen sestra, která mě přišla zkontrolovat. Přitáhnul jsem si kolena a natáhl se po korunce z narcisů, kterou jsem si nasadil a dál se díval z okna. Uviděl jsem, jak nějaká malá holčička odchází z nemocnice.

Vídával jsem ji oknem tři měsíce. Tři měsíce asi zřejmě chodila za někým, koho měla hodně ráda. Plakala a objala staršího chlapce. Jen při pohledu  na něj mohu říci, že se snažil ji utěšit a sám neplakat. Chtěl pro ni zůstat silný. Nemám rád, když je takhle někdo rozrušený. Vždycky mám pocit, jako bych za to mohl já a mám na sebe vztek.