The List [czech translation]

8. Díl

Měl jsem sen... Sen o bezchybné, zlatavě opálené pleti zářící krásou, která mě na první pohled uchvátila. Objal jsem to křehké stvoření s narůstající něhou a vášní. Naše tváře byly najednou blízko u sebe. Podíval jsem se mu do očí a naše rty se dotkly. Měl jsem pocit, jako bych byl v sedmém nebi... Pocit absolutní blaženosti. Nic kolem nás nebylo. Byly jsme jen my dva. Všechno, co jsem cítil, byly jeho jemné doteky. Všechno, co jsem viděl, byly jeho modré oči a úsměv. Všechno, co jsem chtěl, byla jeho láska a všechno, co jsem kdy potřeboval, byl... On.

Mraky se najednou rozestoupily a odhalily zlatavé paprsky slunce, které nás šimraly na tváři. Paprsky se také odrážely od jeho piercingů a já pocítil přes látku oblečení podivné lechtání. Byla to tráva. Pak jsem ucítil něco na svém krku. Přejel jsem po něm rukou a nahmatal náhrdelník. Stočil jsem k němu pohled co nejvíce to šlo. Náhrdelník vypadal jako květy růže protkané stříbrnými nitkami, které se na slunci krásně třpytily, až mě z toho začaly trochu slzet oči.

Cítil jsem na sobě jeho pohled. Vzhlédnul jsem k němu a naše oči se setkaly. Jeho rty říkaly nějaká slova, ale já je neslyšel. Což mě frustrovalo. Co říká? Ať už ale říkal cokoliv, plaše se při tom usmíval. Bylo to tak roztomilé, že jsem si nemohl pomoct a znovu jsem ho objal. Vzal mě do náruče a zvedl mě. Chtěl jsem se smát, ale nic ze mě nevyšlo. Najednou jsem ale uslyšel někde v dáli tichý hlas. Hodně daleko. Jako kdybych byl v tunelu a tohle byla jen ozvěna. Hlas se stále přibližoval a chlapec se ode mě pořád oddaloval.

„Děcko. Probuď se." slyším hlas a někdo mě šťouchnul do ramene. „Snídaně."

Pomalu jsem otevřel oči. Opřel jsem se o postel a zaostřil před sebe. Uviděl jsem podnos s mým jídlem a poblíž toho známého, téměř andělského muže.

„Sestro Louisi?" zašeptal jsem ještě v polospánku.

„Co je?" vyštěkl.

Jeho oči byly tmavé a rozrušené. Co se děje, že je naštvaný? Kdo ho naštval?

„Děkuji," zašeptal jsem s rozpačitým úsměvem.

Louis jen kývnul a šel se posadit na židli u dveří. Zahleděl se z okna a měl nepřítomný výraz. Teprve teď mi to došlo... On mi přinesl snídani (nezapomněl!) a nedal ji jako obvykle na stůl u protější zdi, ale ke mně na noční stolek! Tomuhle říkám pokrok. Usmál jsem se ještě víc a začal jíst svoje skořicové ovesné vločky.

„Nebuď tak nadšený," říká Louis, který zřejmě zahlédl můj úsměv. „Udělal jsem to jen proto, že jsem musel."

Jasně, že to neudělal dobrovolně, ale aspoň mu záleželo na tom, aby to... splnil.

„Mají vlastně štěstí, že celkem respektuji ty jejich nařízení," pokračoval Louis. „Ale jednu věc opravdu dělat nebudu. Nebudu nosit tu jejich směšnou uniformu."

No... Podle mě by Louis v uniformě vypadal pořád stejně atraktivně, ne-li víc.