The List [czech translation]

25. Díl

Domnívám se, že povídačky o tom, jak člověka změní děti, je pravda. Všechny důkazy sedí vedle mě. Louis. Když jsem poprvé potkal Louise, byl tmavý, nepříjemný a hrubý člověk. Vypadalo to, jako kdyby nenáviděl život, lhaní a mé květiny. Brzy se však ale všechno změnilo. Chvíli to trvalo, ale než jsem se vzpamatoval, byl milý a upřímný. Pořád byla tma, ale prosvítal přes ní paprsek světla. Jak jsme tady teď s těmi rozkošnými malými dívkami, Louis je úplně jiný. Myslím, že není moc lidí, co by dokázalo skutečně popsat tohoto muže. Tohoto neznámého muže, který kouká na disney filmy, hraje Candyland a brnká dětem na kytaru, pravděpodobně všechny čtyři dívky znají. Tohle je jeho otcovská stránka. Já jsem viděl jeho temnou stránku. Ale ten pravý Louis? Možná jsem někdy zahlédl kousky pravého Louise, jako když mi například vyprávěl o Eleanor, nebo když jsme sami a nikdo nevidí naše blbnutí.

Doufám, že ví, že se mnou může být sám sebou a ne někým jiným. Nepotřebuje se skrývat za tetováními (i když jsou krásné) stejně jako já se neskrývám za svými květinami. Chci vidět doopravdického Louise. Občas si říkám, jestli chce on vidět mé skutečné já.

„Máš rád Příběh Hraček?" zeptal se Louis, když jsme se usadili na gauči. Oba jsme seděli na sametové pohovce, Daisy na mé levé straně, Louis na druhé. Lottie s Phoebe seděly vedle sebe v jednom křesle vedle pohovky. Seděli jsme s Louisem celkem blízko u sebe, víc, než obvykle. Každé pohnutí nohy či ruky mi přes látku způsobilo brnění po celém těle. Jeho prsty mají mozoly od hraní na kytaru, ale jeho dlaně jsou měkké a hladké.

„Občas se na to dívám s Liamem."

„Je to oblíbený film holek, mohly by citovat slovo za slovem," zasmál se Louis. Jeho nakažlivý smích mě taky rozesmál. Obrátil se tváří k televizi, ale já se na něho nemohl přestat dívat. Viděl někdy někdo tak dokonalou bytost? Tak dokonalého člověka který obývá tuto planetu? Louisova aura je zlatavá, jeho tělo je tak elegantní a tak přirozeně zářící... ach, tak krásný. Přistihl jsem se, že ho často pozoruji.

Pohybuje se s půvabem a každý pohyb je více přitažlivý než ten předchozí. Mluví jako chodí, optimisticky a lehce. Ty oči... Ty oči, nemůžu se jich nabažit. Jsou plné světla a lásky, přesto jsou svůdné a okouzlující. Každý den žije tak, jako by to byl jeho poslední. A jeho vypracované opálené paže vyzařují mužnost, sílu a čistou smyslnost. Nemůžu uvěřit, že jsem právě řekl smyslnost. Jeho úsměv je jeden z mých nejoblíbenějších částí. Někdy je falešný, utvořen násilím. Ten úsměv se mi nelíbí. Pak má svůj skutečný úsměv. Tento úsměv svítí tak jasně, že rozzáří celou místnost. Ale nic- tím myslím opravdu nic- se nevyrovná jeho humoru. Jeho humor je sarkastický, ale ne příliš. A to je to, co miluji nejvíc na jeho humoru.

„Film už začal, Harry," zašeptala Lottie z křesla. „Vím že můj táta je hezký, ale Toy Story už jede!"

Cítil jsem, jak se červenám a obrátil jsem svůj pohled k televizi. Film začal a děti do něho byly ponořeny. Bylo to pro mě těžké se soustředit. Pro Louise to bylo těžké taky. Cítil jsem na sobě jeho oči, když jsem se snažil dívat se na film. Když jsem k němu pootočil hlavu, on sebou trhl a dělal, že se dívá na film. Bylo to zábavné. Nemohl jsem si pomoct a usmál jsem se. Jeho oči bloudily po mlsnosti a sem tam se na mě podíval. Občas jen koutkem oka na pár sekund. Já jsem se na něj lehce usmál, on se kousnul do rtu a díval se zpátky na televizi. Způsob, jakým to udělal, byl fascinující. Film nebyl ještě ani za polovinou když Louis najednou řekl: „Harry... Můžu s tebou mluvit... o samotě?"

Celkem zvláštní otázka. Proč by se mnou chtěl Louis mluvit o samotě? Co mi chce říct? Vstal jsem, Louis také a dívky nás pozorovaly, jak odcházíme ven z místnosti. Vedl mě do kuchyně, kde se opřel o pult. Já zůstal stát uprostřed kuchyně s ruce za zády. Chvíli na mě zíral v hlubokém zamyšlení a nic neříkal.