The List [czech translation]

33. Díl

„To nemůžu udělat!" kvílel jsem, stojíc u našeho místa, odvrácen od muže, který mi přináší matoucí myšlenky vždy, když o něm přemýšlím, což je často.

Myslím na něj v noci, kdy většinou myslím na všechno ostatní. Pak ale uslyším Louiho chrápání z vedlejšího pokoje a to mi dává pocit bezpečí. Předtím, než jsem měl Louise, tak jsem jednoduše zavolal Niallovi a kecal s ním, dokud jsem nebyl unavený. Samozřejmě jsem měl výčitky, že nutím být Nialla tak dlouho vzhůru, ale on mi pořád opakoval, že je to v pořádku, že mu to nevadí.

Ale právě teď nemůžu jen tak zavolat Niallovi a nechat se utěšovat. No, myslím, že bych mohl, ale patnáct minut není dlouhá doba, pokud to je jediný čas, za který si mám promluvit se svým otcem. A navíc mám Louise. Louis mě vzal za ruku a naklonil se ke mně. Ucítil jsem jeho dech na svém uchu, což mi vyslalo elektrický výboj do celého těla. Jeho piercing se lehce otřel o můj ušní lalůček a mě přeběhl mráz po zádech jako v té největší zimní vichřici. Ale jeho slova mě zase zpátky zahřála.

Tiše, jako šumění deště, mi řekl: „Jsem hned vedle tebe. Pamatuješ? Nikam nepůjdu... Tohle je tvoje šance, abys ukončil všechen ten stres, který se v tobě vybudoval po všech těch letech, všechno to napětí."

Trochu víc se ke mně přiblíží a víc mi stiskne ruku.

„Drž se, já ti věřím."

A s těmito slovy pustil mou ruku a sedl si zpátky na bílou plastovou židli vedle mě.

Zvedl jsem telefon a přiložil si ho k uchu. Táta už tam seděl, se sluchátkem dávno u ucha. Dívá se na mě se slzami v očích.

Se sluchátkem přitisknutým pevně u svého ucha, jsem uslyšel jeho chraplavý hlas, který se podobá tomu mému, ale je starší a hrubší. „Jsi to ty?"

Jeho tvář pokrývají hrubé, šedivějící vousy a jeho hlava plešatí, už zbývají jen řídký vlasy po stranách hlavy. Jeho oči jsou tmavé, ale je v nich vidět náznak radosti. Pozoruji každou píď jeho vrásčitého obličeje a zběžně pohlédnu na jeho svalnaté ruce. Tak jsem se do pozorování zabral, až jsem skoro zapomněl odpovědět na jeho otázku.

„Jsem to já," řekl jsem a vydechl. Zašmátral jsem po Louiho ruce a propletl je.

„Už nemáš rakovinu?"

Tahle otázka mě udeřila bolestně do hrudi.

„No... Ve skutečnosti brzy umřu. Všichni se velice snažili, ale po chvílích zlepšení se to vždycky ještě víc zhoršilo."

„Existují nové lékařské technologie, které by tě s největší pravděpodobností dokázaly udržet naživu."

Opravdu chce mluvit o zdravotnických technologiích, když je to naše poslední šance si promluvit?

„To je mi jedno. Umírání je součástí života."

Jeho zelené oči zesmutní. Chci vybuchnout, chci na něj křičet za to, jaký byl strašný otec. Kdyby zůstal a nepovraždil moji rodinu, věděl by, že jsem stále posedlý květinami, které jsem nosil na hlavě. Ví, že jsem bisexuál.

Samozřejmě jsem vzteky bez sebe, ale musím to teď ignorovat. Tohle je moje poslední rozhovor s ním a pokud chci, aby to šlo tak, jak jsem si představoval, musím říct, co musím a odejít.

„Je mi velmi líto, že... Omlouvám se za všechno, co jsem udělal... Tvoje máma a Gemma. Každý den mě zabíjí myšlenky na ně," utírá si slzy. „Byl jsem zrůda. Měl jsem být lepší táta a lepší manžel."

Za všechna ta léta, kdy jsem ho nazýval bezemocionálním bastardem, by mě nenapadlo, že ho to bude mrzet. Že se za své činy bude někdy cítit špatně. No, cítit se špatně, to možná ještě jo... Ale omluva, ještě ke všemu slovní, to bylo to poslední, co jsem očekával. Spíš vůbec.

Nejraději bych ho teď obejmul, ale dělí nás tlusté sklo, takže mi nezbývá nic jiného, než sedět a zírat.

Nějak jsem našel sílu a promluvil jsem.

„To je to, co jsem ti sem přišel říct... Chci ti říct, že ti odpouštím za všechno-" to už ale můj hlas selhal a já propukl v pláč, ani Louis už mě nedokázal utěšit.

„To je...," jeho vlastní slzy stékaly na jeho neoholenou tvář, „To je nádherné slyšet... Chyběl jsi mi."

Na to nijak nereaguji. Nemůžu lhát svému tátovi a ani nemohu říct pravdu. Můžu jen potichu sedět. Následující minuty jsme v klidu seděli a mluvili o našich životech. Ptal se, kdo je Louis a já odpověděl, že je to můj přítel. Poté se zeptal, jestli se stále přátelím s Niallem a jak je těžké trpět rakovinou. Byla to úleva, mluvit s ním normálně po všech těch letech.

O jeho životě neměl moc co říci. Chci říct, co se dá všechno říct, když celou dobu jen trčíte ve vězení. Říká, že si zvykl na kruté zacházení a čemu čelí každý den. Aspoň připouští, že si to zaslouží.

Mluvíme do té doby, dokud nám jeden chlap v uniformě neoznámí, že náš čas už vypršel.

Málem se mi nechtělo odejít, protože se nám povídalo opravdu dobře.

„Sbohem," řekl jsem a slabě se usmál.

Usmál se nazpátek a kývl na mě. „Sbohem, synku."

A naposledy ve svém životě jsem se usmál na svého otce se slzami v očích a odešel jsem.

Z věznice jsme spěchali do Louisova vozu. Hrozilo, že se mi zase rozlijí po obličeji slzy. Louis to vycítil a i viděl, když se mi podíval do očí.

Nasedli jsme do auta a okamžitě jsme se chytli za ruce, jakmile jsme zavřeli dveře. Louis si mě přitáhl k sobě do objetí a já měl pocit, že zase můžu dýchat. Jeho paže mě lehce kolíbaly a moje hlava volně spočívala na jeho hrudi. Rozplakal jsem se a slzy kanuly na jeho košili, kde tvořily fleky.

Louis mě líbnul jemně na čelo a tiše řekl: „Je tu ještě někdo v tvojí rodině, koho bys chtěl vidět?"

„Ne... Jenom už chci vyrazit za naším dobrodružstvím."

Jeho smích je jako hudba pro moje uši. „Věř mi, že to dobrodružství opravdu bude, lásko."

„Miluju, když mi říkáš ‚lásko'" zachichotal jsem se a otřel svůj nos o jeho klíční kosti. Louis se pod tím dotekem ošil a zahihňal se.

Že by lechtivý místo? Znovu jsem přejel nosem po jeho kůži. Louis se znovu zahihňal. Poslouchal jsem v úžasu ten melodický zvuk.

Zasmál jsem se v duchu zatímco jsem svoje ruce přesunul na jeho tělo a Louis jen zasténal: „Stop, Květinové Dítě. Musíme chytit letadlo."

„Ale já miluji tvůj smích," postěžoval jsem si. Sedl jsem si na své místo, v duchu volajíc po zpětném dotyku našich těl.

„Když budeš říkat vtipné vtipy, budu se smát," pobaveně se zasmál nad svojí ironií, protože každý ví, jak jsem na tom s vtipy. Ale to mě nezastavilo to zkusit.

„Ťuk ťuk."

„Kdo je tam?"

„Kráva bučí."

„Kráva bučí co?"

Odpověď už znal, protože jsem mu ho řekl už dávno. Louis se kousnul do rtu, aby se nerozesmál, ale to nepomohlo. Jsem na sebe pyšný. Navzdory tomu, jak jsem se tohohle dne děsil rok co rok, mohu popravdě říci, že to byl úspěch... A to dnešek ještě nekončí.