The List [czech translation]

27. Díl

„Hej Harry, přemýšlel jsem."

„To je děsivé."

Nejlepší vstup do místnosti, co zatím Louis měl. Louis mě propichuje pohledem, ale já s Lottie se pořád smějeme. Podle Louisových očí vám mohu s klidem a jistotou říct, že se také snaží zadržet smích.

„Nad čím jsi přemýšlel?" smál jsem se dál s Lottie nepřetržitě. „Jo, a přišel jsem na tvou přezdívku."

„Jakou?"

„Lou."

Louis, sedíc naproti mě u kulatého stolu, se na mě roztomile usmál a dal si další sousto své snídaně. Neměl stejnou snídani, jako já. I když nejsem v nemocnici, pořád musím jíst jídlo, které mi bylo předepsáno.

„Miluji tuhle přezdívku," říká tiše, „ale byl bych pořád radši, kdybys mi říkal Louis."

„Ale já mám rád přezdívky."

„Opravdu se o tom budeme zase bavit?"

Doufal jsem, že ano.

„Budu ti říkat Lou. Sám jsi řekl, že se ti líbí."

„To že jsem udělal?"

„Jo."

Hravě jsem na něj mrknul a pokračoval v jídle.

„Jak už jsem říkal," říká po spolknutí sousta, „Přemýšlel jsem a napadlo mě, že při obědě bychom mohli splnit druhý bod z tvého seznamu."

Chvíli mi trvá, než si vzpomenu, co to je. Nadšeně souhlasím.

„Po snídani se půjdeme připravit a pak vyrazíme do obchodu s potravinami."

„To zní úžasně."

„Jdeme taky?" ptá se Fizzy vedle Louise.

„Samozřejmě," odpoví Louis a znovu se na mě usmál. „Tyhle malé slečny nám pomůžou vybrat jídlo na naši malou hostinu, jestli souhlasíš, Harry."

Jejich zářící oči nadšením upřely mým směrem v očekávání. Snažil jsem se je napínat a tak jsem jim pohled oplácel a můj úsměv jenom rostl.

„V současné době, Harry," netrpělivě řekl Louis.

„No samozřejmě!" řekl jsem dětinsky a znovu na Louiho mrkl.

Všechny jeho dcery začaly vzrušeně štěbetat a plánovat, co koupíme. Louis a já se na sebe díváme přes stůl. Jeho oceánově modré oči jsou plné tajemství. Jsou tak hypnotický, že se od nich nemohu odvrátit.

„Holky, uklidněte se," říká Louis najednou, ale stále ze mě nespouští oči. „Dejte nádobí do dřezu a oblékněte se, prosím."

Dívky se zvedly a kuchyní začalo řinčet nádobí, které dávaly do dřezu. Moje oči dál bloudí v těch jeho.

„Proč se stále bojíš když už jsi se jednou zamiloval?"

„Věděl jsem, že se na něco zeptáš."

„Proč bych nemohl?"

„Dobrý postřeh."

Zasmál jsem se, ale rychle jsme přestal. Otázka je opět přímočará, ode mě se vlastně ani nic jiného čekat nedá.

„Tohle je jiný," řekl a sklopil pohled ke svému prázdnému talíři.

„Jak?"

„Ty nejsi Eleanor."