The List [czech translation]

9. Díl

Ještě dost dobře si pamatuji na svůj první den ve druhé třídě. Byl to jeden z mých nejlepších dnů mého života. Byl to den, kdy jsem potkal svého nejlepšího přítele. Mého prvního, opravdového přítele. Dřív jsem měl sice kamaráda, než jsem potkal jeho, ale bohužel se odstěhoval. Jmenoval se Nick. A jak to tak většinou bývá, z přátelství na dálku brzy sešlo. Celkem mě to zlomilo, byli jsme si opravdu blízcí a já nikoho jiného neměl. Jediný problém ale byl, že neměl rád mé pravé já. Myslel si, že moje květinové koruny nejsou ‚cool' a jednou mi upřímně řekl, že se za mě občas stydí.

Ale vždycky se za mě postavil, když mě šikanovali a vždycky jsme si spolu užili spoustu zábavy. Užíval jsem si , že mám ve svém životě někoho, jako je Nick. Život byl ale mnohem lepší, když jsem poznal mého dalšího nového kamaráda. Nebyl vůbec, jako Nick. Měl mě rád takového, jaký jsem. Vzpomínám si, jak jsem se chystal do školy a myslel si: „Jdu si udělat nové přátele! Tohle bude nejlepší rok v mém životě!"

No... Nemyslel jsem si přesně tohle, ale něco podobného ve způsobu myšlení sedmi- letého chlapce.

Vzal jsem si svoje béžové kalhoty a tričko s Power Rangers. Mamka mi dokonale uhladila gelem vlasy a moje sestra dokončila můj vzhled květinovou korunou. I když jsem šel do školy a seděl v autobuse sám, na tváři mi neustále pohrával úsměv.

„Tak počkat. Nech mě si to ujasnit," přerušil mě Louis. „I tehdy jsi měl rád a nosíval květinové koruny?"

„Jo." odpověděl jsem prostě.

Pokrčil jsem rameny a Louis na mě kývnul s mírným úsměvem na znamení, že můžu pokračovat. Takže... Kde jsem to skončil? Jo, cesta autobusem. Ale protože cesta autobusem opravdu není moc zajímavá, tak jsem to přeskočil a začal mluvit o tom, když už jsem byl ve třídě. Špatné vzpomínky- to jediné mi zbylo. Dokud jsem nepotkal jeho, samozřejmě. Mého nejlepšího přítele. Hned, jak jsem se dostal do třídy, stal jsem se terčem posměchu.

„Tvoje květiny jsou tak holčičí!"

„Tvoje vlasy vypadají tak směšně!"

„Co jsi zač?"

Nemohl jsem za to. Byl jsem, kdo jsem. Nemohl jsem to změnit... Byl jsem velmi rozrušený. Bylo to poprvé, co jsem byl ve škole bez kamaráda, který by se mě zastal. Minulý rok jsem měl Nicka, jenže, jak už jsem se zmínil, ten se odstěhoval. Byl jsem osamělý. Vše, co jsem měl, byla Gemma, moje máma, můj táta (když se stavil, protože měl cestu kolem) a moje květiny. Moje krásné, dokonale bezchybné květiny.

Jednou o přestávce jsem se potuloval na dvorku u školy a vzadu jsem zahlédl nějaké krásné květiny. S malým úsměvem na tváři jsem se k nim tedy vydal. Nevěděl jsem, co to je za květiny, protože jsem se je začal pořádně učit až když jsem byl starší. Když jsem byl malý, moc se mi líbily. Tolik detailů a spoustu různých světlých a zářivých barev... Byl jsem z toho vždycky tak unešený...

Klekl jsem si na kolena, utrhl tu květinu (nemějte mi to za zlé, v tomhle věku jsem si ještě věcí nevážil, prostě jsem objevoval) a přičichl si k ní. Intenzivní vůně zaplnila moje dýchací cesty a doslova mě omámila, až jsem se z toho lehce rozkašlal. Chtěl jsem ji ukázat Gemmě, tak jsem ji schoval do kapsy.