The List [czech translation]

11. Díl

Překvapilo mě, že zdravotní sestra Louis, muž, který se zezačátku choval, jako by mě nenáviděl, se mnou trávil teď co nejvíc času mohl. Najednou se mnou byl rád. Každý den vysedávám na židlích u oken a pozorujeme lidi venku. Ano, i Louis. Už mu to nepřipadá ‚úchylný'. Nebo jako špehování. Nikdy sice neřekl, že ho to baví, ale taky nikdy neřekl, že ho to nebaví.

Za krátkou dobu jsem zjistil, že pokud něco Louis nechce dělat, tak to taky dělat nebude. Jako například, pořád nenosí tu správnou uniformu. A já jsem pořád přesvědčený, že uniforma by mu na atraktivnosti ani trochu neubrala. Spíš naopak. On je pro mě atraktivní ve všem. Vždycky, když vejde do místnosti, najednou je všude jakoby mnohem víc světla, i když se obléká spíš do tmavého oblečení.

Většinu našeho času je potichu. Takže o něm toho moc nevím. Většinou (vždycky) jsem to já, kdo vypráví příběhy z dětství. Jediné, co neví, je, že některé části příběhu zamlčuji, nebo je přeskakuji. Některé věci mu prostě nemůžu říct.

Už jen nad nimi přemýšlet je bolestivé. Nemůžu mu je říct. Zatím.

Taky se moc často nesměje. A když se usměje, celý můj svět zamrzne a já jsem uchvácen jeho podmanivou krásou. Je krásný i uvnitř, to bez debat.

Když se ale zeptám na jeho životní příběh, tak najednou jakoby vypne. Tvář má bez výrazu a oči bez jakékoliv emoce. Asi se něčeho bojí.

A stejně, jako každý z nás na tomto velkém světě, je krásný. Ale ne perfektní. Nikdo není. Jen Bůh je dokonalý. Louis taky dokáže být dost nepříjemný. Někdy je hodně sprostý. A je hodně náladový... Což ho dělá tím, kým je. Zajímalo by mě, jestli se na mě někdy dívá stejně, jako já na něj. Pozoruji ho vždycky, když se na mě nedívá, a tajně obdivuji jeho strniště na bradě a jeho chaotické, nepoddajné vlasy.

Ale jelikož jsem zbabělec, nikdy to nezjistím. Nikdy, když mám pocit, že se na mě dívá, nenajdu tu odvahu k němu vzhlédnout a zjistit to.

Teď jsme zase tady- jako každý den- na židlích u oken a pozorujeme okolní svět.

„Máš nejlepšího přítele?" zeptám se po hodině ticha. Bylo to klidné ticho, vůbec ne trapné.

Louis se na mě otočil se zmateností v těch svých velkých, modrých očích. Jsou jako oceán, i když jsem ho nikdy neviděl. Někdy jako půlnoční obloha... Není možné se v nich neztrácet.

„Ehm, Harry," řekl Louis pomalu a tím mě vytrhl ze snění. „Díváš se na mě dost... Divně."

„Oh, promiň," řekl jsem a lehce se začervenal. „Tak... Máš nejlepšího přítele?"

Zvedl obočí a s úsměvem řekl: „Proč?"

Pokrčil jsem rameny a s úsměvem se k němu blíž naklonil. Divím se, že mě neodstrčil, když jsem tak blízko.

„Chci to vědět." zašeptal jsem tajemně.